V dnešním prvním čtení jsme slyšeli: „To ti dnes přikazuji, abys miloval Hospodina, svého Boha“. Řekneme – to je prostě Starý zákon. Suché příkazy a řády podložené vyhrůžkami, ale také přísliby, když je budeme dodržovat. Ale i v tom krátkém úryvku, který jsme slyšeli, můžeme objevit slova lásky „Miluj Hospodina, svého Boha, jej poslouchej a přilni k němu.“

Ani evangelium dnes nepůsobí příliš povzbudivě, ale to je tím, že to příjemné bylo řečeno v minulých nedělních setkáních. Jedná se o blahoslavenství a podobně. Na všechna „Slyšeli jste, že bylo řečeno předkům“ Ježíš říká: „Já vám však pravím“. Tím neruší sounáležitost se Starým zákonem, ale připomíná, že křesťané vcházejí do nového věku, nebeského království, kde je možné žít podle Ježíšových příkazů. On přemohl moc zla a pomáhá nám, když zápasíme s hněvem a nenávistí.

Bylo řečeno předkům: Nezabiješ. Ale já vám říkám: Překonávej i v srdci svůj hněv vůči bratrovi (tady si vzpomeneme na to: kdo by řekl bratru Raka – dutá hlavo – propadne soudu a blázne, propadne peklu). Zdálo by se, že oba výrazy jsou skoro totožné, ale jedná se o problém překladu. Zatímco ten první jen ponižuje a zesměšňuje, ten druhý přece jenom graduje, vylučuje ze společenství a vůbec zbavuje svéprávnosti.

Bylo řečeno předkům: Nezcizoložíš. Ale já vám říkám: Usilujte o to ať také vaše nejvnitřnější myšlenky a touhy jsou správné, ať vyvěrají z úcty k druhému člověku. Ta sekání údů – řekněme – může znamenat závažnost tohoto provinění. Neboť takové jednání má svůj dopad na mnoho dalších lidí, většinou celé rodiny a podobně.

Bylo řečeno předkům: Nebudeš křivě přísahat. Ale já vám říkám: Ať je mezi vámi takový vztah, aby nebylo přísahy třeba, aby bylo na vaše pouhé slovo spolehnutí. Je dobře si uvědomit závažnost lživé řeči, není tím ubližováno jen obelhávaným, ale sám lhář tím krutě trpí, aniž si to uvědomuje.

Je možné takové požadavky splnit? Je to možné jedině když se snažíme mít takový vztah k Bohu, jaký nám ukázal Ježíš. Kdo si říká: Splním vůči Bohu svou povinnost, aby mi nemohl nic vyčítat – ten to nikdy nepochopí. Klíčem k horskému kázání je Ježíšův vztah k Bohu. Nazývá ho Abba, což je vlastně tatínku. Je to nepřeložitelné slovo, naznačující ten nejdůvěrnější vztah.

Tato tři přikázání, která jsme slyšeli, jsou o lidských vztazích. Svého bližního nemůžeme poznat do hloubky, nesetkáme-li se s ním v Ježíši Kristu. Proč jsou naše vztahy tak povrchní? Protože z nich vynecháváme Ježíše. Často se naše vzájemné vztahy týkají jen těla, rozumu nebo citů a velmi zřídka i našeho nitra.

V hloubi srdce každého člověka přebývá něco z neporušitelného života Boha, k jehož podobě jsme stvořeni, a právě v této hlubině se skutečně můžeme setkat. Čím více dovolíme Božímu životu vzkvétat v našem nitru, tím snáze ho najdeme v bližních.

Ježíš prohlašuje: Nikdo nepřichází k Otci, než skrze mne, ale právě tak by mohl říct: Nikdo nepřichází k bratru než skrze mne. Žije-li v nás Ježíš,  poznáme ho v pohledu svého bratra a postupně se ho všichni naučíme rozeznávat v sobě navzájem.

Dnešní evangelium se nás vlastně ptá, jaký je náš vztah k Bohu. Když na to pomyslíme, tak se lekneme, protože vidíme před sebou naše slabosti a naše stíny. Ale jak říká jeden moudrý člověk „Obrať svou tvář ke slunci a všechny tvé stíny budou za tebou.“

Slunce našeho života je Kristus. Mysleme na Něj! On nám dává sílu, abychom mohli splnit ducha přikázání a ne jen literu.