Oběť patří mezi náboženské archetypy společné všem světovým náboženstvím ve všech kulturách. Osvědčuje se už od temného pravěku těm, kdo potřebují usmířit nebo naklonit si nebesa. Je to archetyp svým charakterem „kněžský“, předpokládá zplnomocněného prostředníka. Ale existují i archetypy „prorocké“, které podobně jako Jób či Jeremjáš vsází na rozvíjení meziosobního vztahu mezi Bohem a člověkem. Dnes jsme slyšeli v tom duchu hovořit Micheáše. Jeho příběhy deklarují smysluplnost takového snažení; Hospodina zjevují jako neotřesitelně věrného tomu, koho sám povolal (a vyvolil). Tenhle Jahve nepotřebuje od provinilců výkupné, ale respekt ke speciálnímu vkusu takového Pána dějinné scény, třeba respekt k  právu a lásku k milosrdenství.  Micheášův Hospodin tedy ani v dnešním úryvku lidu nevytýká ani nevyčítá, jak se nám možná na prvý poslech zdálo. Místo výčitek připomíná důvody naděje v boží milosrdenství.

Všichni jsme byli pokřtěni do role kněžské i prorocké. Uvěřili jsme, že k existenci ve svobodě nás Kristus Ježíš povolal každého jménem, ale naše povolání – a tím i vyvolení – do nás zasel jako semeno, které dlouho v zemi dřímá jakoby mrtvé. Když to povolání v dospělosti ožije, rozhodujeme sami za sebe, kterou z těch dvou strategií – kněžské nebo prorocké – dokážeme více důvěřovat jako svému povolání a vyvolení.

Snaha aspoň virtuálně chodit s prorokem Ježíšem a jeho učedníky bývá občas hodně náročná: „chodit se svým Bohem“ v Kris­tu a s Kristem naší Nové smlouvy zahrnuje i cestu přes Golgotu. To je jistě náročnější než investice do chrámu a oběti. Ovšem apoštolovy připomínky o bláznovství kříže jsou užitečné na všech cestách. Nejsou literární nadsázkou orientálce, ale nahlas připomínají, že náš Bůh je radikálně jiný než jakákoli naše představa o rozumnosti. Ježíš se například pomoci na Golgotě nedočkal, Ježíšovi nejpoctivější učedníci vegetují mezi chudými, a někdo možná jako nejchudší, do kouta zahnaný přesilou bohatých hlupáků. Ne každému zní tohle hned na prvý poslech jako euangelion. Tím důležitější je živit  naději, osvěžovat ji všímavostí ke  znamením srozumitelným i srdci momentálně bolavému.

Ježíš sám vystupoval jako prorok, velekněze v něm rozpoznala až povelikonoční víra jeho učedníků, dokládá list k Židům. Jen prorok, nikoli vyznavač spasitelných obětí a obětních řádů, mohl poctivě hlásat, že „boží království je třeba hledat především“. Kdo z nás tedy dal přednost povolání do role prorocké před rolí kněžskou, měl by se s Micheášem učit umění svědčit o Hospodinu sice prapodivně, ale bezpochyby věrně mi­lo­srd­ném. Musí se proto Ježíšovi připodobňovat jak uměním důvěry živené z pozorování Stvořitele lilií a vrabců, tak odvahou zastat se ubožáka, i kdyby se tím měl umazat.  Nejde při tom ovšem o gesta levná. Dnes do liturgie zařazený žalm to vyjadřuje tak, že ani „Hospodin nezmění, co odpřisáhl, i kdyby taková věrnost byla Hospodinu ke škodě.“

Proto by marnil čas, kdo by v dnešním úryvku z Horského kázání chtěl rýžovat nějaká zlatá zrna křesťanské morálky. Nejsou tam. Text je podporou těm, kdo už už ztrácejí naději, protože jejich vlastní existence přespříliš ztěžkla.Ta naděje se zachvívá v základech, když musím coby bezmocný plakat, zatímco silní kolem mne se smějí; chvěje se, když chybí nutné předpoklady projektů, které považuji za důležité, zatímco kolem se plýtvá. Chvěje se, kdykoli záchranu vyhlížím, ale nevidím ji přicházet, anebo sice přichází, ale já na ni nedosáhnu. Kázání na Hoře je pro nás výzvou důvěřovat ve vyvolení božího lidu i tehdy, kdy řádný velekněz nebo prorok si na úkor svěřeného lidu hájí své osobní nebo skupinové zájmy ostrými lokty nebo náboženskou demagogií.

Dnešní komplet úryvků z Písma ovšem před námi neskrývá, že i taková vyživovaná naděje může i zplanět, fungovat jako pouhý ideologický opiát. Vykladačům Horského Kázání se to podařilo nesčetněkrát. Opiem lidu se Horské Kázání nestane, pokud mu nasloucháme pod ostrým světlem absurdity kříže. Kříž je absurdní, ale je to příběh zjevující Hospodinův způsob milování, jeho věrnosti naší budoucnosti. Ty příběhy chudoby, vnucené tichosti a průzračnosti mají daleko k barvotisku.  Podobně Micheášova zmínka příběhu s Baláka, Bilema a jeho oslice, dosvědčuje, že Hospodin své vyvolené obhájí spolehlivě, dokonce i navzdory kletbám autentických autorit podpíraných a hektakombami výborných obětí.

Dnes jsme tedy slyšeli vyznávat důvody naděje starozákonního proroka i žalmistu, novozákonního apoštola i evangelistu. Nepřeslechněme společný jmenovatel těch apelů: Důležitým znamením obnovujícím a podpírajícím naši naději je i milosrdenství našich bližních vůči nám,vůči tobě i mně. A také na slova stručný Micheášův výčet toho, co Hospodin očekává od nás, chodících v Ježíšových stopách, zůstává trefným dodnes: jednat podle práva, milovat milosrdenství a chodit pokorně se svým Bohem.