Asi budu v dnešní řeči monotématický. Slyšeli jsme: „Otevřelo se nebe, a spatřil Ducha Božího, jak k němu promlouvá: „Toto je můj milovaný syn, kterého jsem si vyvolil“.

Dnešní úryvek evangelia nám předkládá skutečnou „první akci“ Ježíšova působení na veřejnosti – jeho křest v Jordánu a také to, co se při tom událo a následovalo. Připomenu, že Lukáš ve svém evangeliu zaznamenal příběh, který této události křtu ještě předcházel, a sice vyprávění o Ježíši, kde jako „dvanáctiletý teenager“ v chrámu“ naslouchá Písmům, a své starostlivé rodiče, jímž se na chvíli ztratil z dohledu a péče, ubezpečí o tom, že chce a musí být tam, kde „jde o věc nebeského Otce“. Tento příběh charakteristicky
„po lukášovsku“ zařazený do kontextu pozdějšího a pro Ježíše i pro lidstvo rozhodujícího Božího aktu,  nás může mimo jiné také posilovat v ujištění, že Ježíš mohl rozumět a také při svém křtu porozuměl tomu, co se událo. Lukáš jakoby poukázal na Ježíšův životní proces, a tím jaksi otupuje pokušení vidět Ježíše čistě nábožensko-ideologicky jako „fatálního (osudového) Supermana“, na němž Hospodin aplikoval nějaký „mocný trik“.

Jak jsme slyšeli při slavení Narození Pána (v Janově Prologu), byl Boží Duch v Kristu Ježíši již od počátku. Ano, tento Duch mu umožnil vidět a slyšet to, co Otec člověku sděluje. Všimněme si, obojí je nutné. To darované a sdělované Hospodinem, ale i aktivita příjemce tohoto sdělení.

Dnes jsme slyšeli, že Ježíš zdůvodňuje Janovi jeho ostych jej pokřtít, potřebou „naplnit Otcovu vůli, kterou poznal“ a po vystoupení z vody „uviděl a uslyšel, že nebe se mu otevřelo a potvrdilo mu, že to, co tušil a čemu v očekávání věřil, začalo“. A snad se to najednou zjevilo i těm, kteří při jeho křtu byli – Jana Křtitele v to počítaje.

V dialogu s Janem však Ježíš potvrzuje své vědomí potřeby naplňovat Otcovy přísliby záchrany lidí, ale také jeho požadavek nutnosti měnit smýšlení a postoje lidí, která je od Boží vůle vzdalují. Jeho dosavadní život jistě ovlivnily pro Izraelity stěžejní příběhy o Hospodinově zásahu – příběh potopy všeho hříšného a záchrany Noema, příběh záchrany Mojžíše a Izraelitů ze záhuby ve vlnách i slova proroků. Proto jeho ponoření se do vody Jordánu, můžeme chápat jako navázání na předchozí boží znamení. Staví se do řady s hříšníky – nedistancuje se od nich na jiném břehu. Hřích musel být potopen.

Ježíš po křtu (nikoli před ním) uviděl (poznal) takovou blízkost Boha, že je bytostně přesvědčen o času příhodném, se stát jeho služebníkem. Duch Boží se k němu „snáší“ či spíše Ježíše zasáhne tak přesvědčivě a bytostně, že Ježíš zakusil nové sebe-vědomí a přijal, že Bůh ho povolal a postavil na začátek cesty, která jediná vede k němu – Otci známému z Písem – cesty, o které jsme dnes slyšeli z Izajáše. (42, 1-9)). On poznal, oč jej Hospodin žádá, ale také bezmezně uvěřil ujištění Otcovy věrnosti při této cestě – „…uchopím tě za ruku, budu tě opatrovat…“ a taképřijal zodpovědnost Nové smlouvy mezi Hospodinem a lidstvem napříč všemi národy země. Jeho cesta nám dosvědčuje, že nalomenou třtinu nedolomil, skomírající knot neuhasil, osvobozoval z vazeb jakékoli temnoty a uzdravoval od působení zla. Z této cesty jej nesvedlo ani nebezpečí smrti a jak dosvědčují události velikonoc. Otec jej „uchopil za ruku “, „nenechal slávu jinému, žádným modlám“(Iz 42, 6 a 8).

Tedy ani smrt sama jej nepřipravila o důvěru Otci. Tak bytostně se v Ježíši projevoval Duch Boží. „Nebe se otevřelo“ a Hospodin jej vyvýšil navždy z hlubin a přijal.

V Duchu svatém je nám Kristus Ježíš stále nablízku a stejně, jak to zakusil sám, daruje se nám ku pomoci a podpírání na cestě, která má být následováním té jeho. On – Boží služebník – přijal synovství i cestu nejen pro sebe ale také pro všechno stvoření, pro všechny lidi a tím se sám stal cestou, světlem národům i pronárodům.

Křtí nás Duchem Božím, kterého je sám plný a povolává nás k životu, k životu, který může trvat věčně.

Tím se také mně i tobě, otevřelo nebe a už navždy zůstane otevřené.

Spolu s Petrem, který to vyznává v Cesareji Filipské Korneliovi a jeho domácím, přijměme svědectví, že je otevřené pro každého kdo to našemu Pánu věří. A nezavře se ani kvůli žádnému našemu hříchu, protože „(ne)moc“ hříchů vzal vzkříšený Kristus navždy pod svou moc a jako jediný je dokáže odpustit, pokud o smíření stojíme a daruje nám navždy zakoušet Boží pokoj.

A Hospodinovu ujištění „Ty jsi můj milovaný syn – dcera, tebe jsem si vyvolil“ dávejme i my sociální rozměr, tedy umožněme to zakoušet z moci Boha i jiným a přijímejme tuto zkušenost stejně tak i my od nich. Pak okamžiků, kdy „uvidíme“ otevřené nebe, bude stále více. A těšme se z toho, že současně jsme se stali Ježíšovými „sourozenci“.

Křest ve jménu Pána a v Duchu svatém si zvolili Ježíšovi učedníci a postupně celá církev jako znamení přihlášení se ke Kristu, jako znamení důvěry v jeho pomoc, jako znamení Jeho moci odpouštět hřích, jako naši odpověď na Boží výzvu.

Připomínejme si to tedy bez přestání, abychom nezůstali tak nějak napůl rozekřtěni! V rozestavěném domě se také nedá bydlet dlouho a už vůbec ne věčně.