Ježíšovi učedníci to s Ježíšem měli těžké. Nasměřovali nejdřív své životy podle Ježíšova přesvědčení, že přijde Boží království a do velikonočního Jeruzaléma vstoupili takříkajíc v síle tohoto Ježíšova přesvědčení. Zklamání, když Boží království nepřišlo a Ježíš místo toho zemřel, bylo ohromné. Když se pak Ježíš zjevil učedníkům, není se co divit, že ho dlouho vnímali jako mrtvý přízrak minulosti, odmítali uvěřit, že žije.

Jsme jako ti učedníci také stvořeni k tomu, abychom se drželi života, ne smrti, učedníci také nechtěli věřit tomu, kdo zemřel – to spíš vyrazit někam do Emauz hledat život nový. Známe to dobře, když my také chceme utéci od toho, co v nějakém našem Jeruzalémě zemřelo – a stává se to: umírají naše vztahy, dobré životní okolnosti nebo příležitosti, jakékoli naděje, kterými jsme žili.

Ježíš učedníkům musel „mnoha způsoby prokázat, že žije“, jak jsme slyšeli. Byl to Pán, který otevřel učedníkům mysl, aby rozuměli Písmu. To nás vede k pokoře, jak jsme si při přípravě na liturgii připomínali. Jsme závislí na tom, kdo si nás vybere, aby nám prokázal, otevřel mysl, dokázal, že něco, co jsme prožili a považujeme to nyní za mrtvé, že to přece smysl má, že je v tom život.

Nanebevstoupení, které dnes slavíme, je pečeť víry učedníků, že to, čím Ježíš žil, má smysl i pro budoucnost učedníků. To je potvrzeno Ježíšovým místem v nebi, v plnosti Božího života.

Záměr, který Ježíš se svým životem měl, nevyšel, ale zůstane to, oč se snažil: Lukášův Zmrtvýchvstalý nakonec úspěšně přesvědčí učedníky, aby dělali to samé, co dělal on, hlásali Boží království a obrácení k odpuštění hříchů. Takový způsob života přemáhá smrt a otevírá nebe. Ne díky spočitatelnému výsledku, ale díky energii svého přesvědčení, svého hlásání, díky duchu, ve kterém Ježíš žil, byl přijat do nebe. Má tedy smysl se otevřít životu v Ježíšově duchu.

Žít v duchu někoho nebo něčeho umíme, zdá se, že to děláme běžně, vědomě a nevědomě. Nejen děti, ale i my o něco dospělejší stále nějak žijeme v duchu svých rodičů nebo jiných vzorů, alespoň trochu mluvíme, myslíme, jednáme jako oni, přebíráme jejich životní postoje a hodnoty. Přijímáme různé duchy, ducha doby, duchy prostředí, ve kterých se pohybujeme; mnoha duchům otevíráme naší mysl. Otázkou je samozřejmě, život ve kterém duchu je ten, který překoná í smrt.

A jsme opět závislí – na tom, aby si nás našel Ducha života. Víme ale přece, jak se otevřít právě Ježíšovu Duchu.  Člověk žije tím, čemu věří, to ho nejvíce motivuje a naplňuje. Vložme tedy důvěru a naději do Ducha, ve kterém Ježíš chodil a žil a on jistě náš život naplní. Křesťanská tradice nás povzbuzuje, že duchu Ježíšova života můžeme důvěřovat dokonce osobním způsobem, stejně jako Ježíšovi a Ježíšovu Otci.

Ale rozmysleme si ještě před Letnicemi dobře, jestli chceme vložit svou důvěru právě do Ježíšova ducha. Duch Ježíšův není jen duch zářivých charismat, duch uzdravování a Božích proroctví. Je to také Duch, ve kterém Ježíš chodil po poušti, neměl kde hlavu složit, Duch, ve kterém byl Ježíš odmítnut svými nejbližšími, je to Duch, kterého byl Ježíš plný, když umíral na kříži. A tento Duch nás může zavést leckam, učedníci v tomto Duchu půjdou až na sám konec země, aby všem národům vyhlásili pokání k odpuštění hříchů.

Rozmysleme si ještě před Letnicemi dobře, jestli chceme vložit svou důvěru právě do ducha takovéhoto  našeho podnikání. Ale jestli jsme stvořeni k tomu, abychom vyhledávali život a ne smrt, který jiný duch nás do života v Bohu dovede i navzdory naší smrti? Zadůvěřujme právě Duchu Ježíšova života a vyčkejme určený čas.

Svěřme svou důvěru Duchu Svatému a on přijde jistě brzy – Letnice jsou přece blízko.