Další výklad pak prozradí, že skrze Krista jsme vlastně všichni propojeni mezi sebou, sdílíme všichni životodárnou mízu, která do nás z kmene proudí a kterou je Ježíšův duch. Jen díky této míze pak můžeme nést ovoce, ovoce ducha.

Dále jsme také výslovně varováni, že abychom mohli nést ovoce, musíme neustále být čištěni hospodářem, který kmen zasadil. Vždyť i samotný kmen musel být radikálně očištěn, aby vůbec na něm mohly vyrašit nějaké ratolesti.

V příběhu však ale, pro mě osobně jednoznačně nejdůrazněji, zaznívá i daleko závažnější, dalo by se říci skoro až ultimátní varování: Neponesete-li ovoce, budete od kmene odstřiženi a vhozeni do ohně.

 

Přitom, tak jako v jiných přirovnáních, tento příběh k nám promlouvá i tím, co v něm vyřčeno není, ba co je v něm snad úmyslně zamlčeno.

V tomto případě se skoro zdá, že nám Ježíš zamlčel to nejpodstatnější: Jak můžeme zabránit tomu, aby do nás nepřestala proudit míza Svatého Ducha a my jsme neuschli. Pokud nás Ježíš takto důrazně varuje, neměl by nám jasněji říci, co máme činit a čeho se vyvarovat, abychom neskončili v tomto ohni?

I Ježíšovo mlčení je však chápat jako důležitou odpověď. Tou odpovědí je, že takové otázky si vůbec nemá smysl klást. Nevychází snad taková otázka z nepochopení celého příběhu? Neskrývá se v ní totiž skrytý předpoklad, že náš život, jak časný, tak i ten věčný, je nakonec přeci jen v našich rukou a ne v rukou hospodáře?

Odtud by už byl jen krůček k záslužnictví, pelagianismu. Zároveň bychom pak měli i jasná kritéria k rozpoznání těch, kdo do onoho ohně nevyhnutelně směřují a mohli bychom jim tak pořádně zatopit už předem.

Přitom je ale z příběhu nade vší pochybnost jasné, že už samotná skutečnost, že jsme spojeni s vinným kmenem, není naší zásluhou. Ať už jsme na kmeni vyrostli, nebo jsme na něj byli naroubováni, to že smíme čerpat z jeho mízy musíme vnímat jako nezasloužený dar.

Dar si skutečně nelze zasloužit, nevzniká na něj žádný nárok, lze za něj sice prosit ale nelze si ho vyprosit. A stejně tak snadno, jako jsme dar dostali, můžeme o něj přijít.

Zdá se nám to snad nespravedlivé? Jistě, podle světských měřítek by nás taková vydanost na pospas rozmaru vrchnosti pobuřovala a nutno dodat, že právem. Nesmíme ale zapomínat, že oním hospodářem je Bůh, nejvýše spravedlivý, moudrý a suverénní pán našich dějin.

Další z Ježíšových podobenství, například o talentech, ale také o dělnících na vinici, Ježíš měl zjevně víno rád, nás poučují o tom, jak Bůh, podle našich měřítek, podivně hospodaří se svým majetkem.

V tomto podobenství je však situace ještě o něco vyhrocenější. Teď nejde pouze o to, že Bůh dá onomu více a jinému zas méně, ale nikdo nakonec nepřijde zkrátka a není ošizen. V tomto příběhu se přece dozvídáme, že náš celý osud je zcela výlučně v jeho rukou. Nevede nás tento obraz k učení o predestinaci a následně k nevyhnutelnému fatalismu?

Odpověď, myslím, spočívá v tom, že ani onen krajní případ nesmíme vnímat nijak fatálně, jak možná máme sklon pod vlivem naší tradice.

Nemyslím si, že mluví-li Ježíš o pálení v ohni, že se jedná o varování před uvržením do nějakých pekelných plamenů, ze kterých už není úniku, a které nadobro zmarní celý lidský život jednou provždy a s definitivní platností. Dobrý hospodář nikdy nic nezmarní a Hospodin je dobrým hospodářem.

V ohni nakonec přeci skončí každá ratolest. Není to ale oheň věčného zmaru, ale oheň očistný, který proměňuje a doslova uvolňuje k novému účelu. Popel ze spálených rostlin je totiž výborným hnojivem, na jehož podkladě může vyrůst zcela nová rostlina.

Na popeleční středu jsme přijali znamení popelce z popele ze spálených ratolestí, i když tradičně jiného rostlinného druhu. Je to znamení toho, že v Božím plánu se počítá i s našimi hříchy, selháním, slabostí a zmarem. Obzvláště o Velikonocích si připomínáme, že Bůh dává nový život i tam, kde my bychom ho již neočekávali.

Přesto jsme však Ježíšem vyzývání, abychom přijali v plnosti dary, která nám Bůh dává a vydali tolik plodů, kolik se od nás očekává, ne méně, ale ani ne více, i kdyby se mělo jednat o jednu jedinou bobuli, jeden jediný navíc vydělaný talent.

V každé takové malé bobuli je totiž semínko, ze kterého může vyrůst úplně nová réva. V každém z nich je obsažen celý Kristus a s ním i další nové ratolesti a nové plody.

Jak tedy my, ze své omezené časové perspektivy, vůbec můžeme posoudit, čí plody přinesou užitek a kdo se opravdu hodí už jen na spálení?

Netrapme se proto příliš, pokud zrovna máme pocit, že nám nedostává mízy, abychom plodili. Ani ta nejušlechtilejší ratolest přece nemůže plodit po celý rok a potřebuje i odpočívat. Někdy to nejlepší co můžeme učinit je s nadějí a věrností očekávat, až nás zase náš pán povolá do služby. On nejlépe ví, kdy je na to ten správný čas.

Vždyť nakonec to jediné, na čem skutečně záleží je, aby vinice vzkvétala jako celek. Jak to hospodář zařídí a jakou roli v tom my jako jednotlivé ratolesti sehrajeme, to můžeme s klidem a vděčností nechat na něm.