Právě jsme vyslechli Janovy pašije. Využijme tuto příležitost zastavit se na chvíli pod křížem spolu s Ježíšovou matkou a učedníkem.

Ještě včera ve večeřadle mohli zakoušet jeho blízkost a podporu, ale dnes je odděluje výška kříže a smrt. Ztrácejí mistra i milovanou osobu – jsou zdrcení a bezradní. Zároveň nejspíš bojují s pocity bezmoci, protože událostem posledních hodin mohli jen přihlížet. Osobně pokládám bezmoc za jednu ze základních lidských zkušeností a Velký pátek za příhodný čas pro její přiznání a přijetí.

Do jaké míry přijímá Ježíš na kříži kromě utrpení i naši bezmoc? Věříme, že velikost Ježíšovy oběti je i v tom, že ji vykonal zcela svobodně a kdykoliv mohl z kříže sestoupit. V Janově evangeliu ale vystupuje do popředí to, na co Ježíš při ukřižování upírá svou pozornost. Nemyslí na své božství. Nevolá k Otci jako v synoptických evangeliích, ale shlíží dolů na své milované. „Tak jako si Otec zamiloval mne, tak jsem si i já zamiloval vás.“ (Jan 15, 9) Tak jako se Otec dívá na Syna, tak se i Syn dívá na matku a na učedníka. Boží Trojice se tím otevírá směrem k lidem. Pohyb proniká zdánlivou strnulost smrti.

Ježíš následuje Otcovu vůli a spoléhá na něj ve chvílích, kdy ho naplňuje zármutek z opouštění milovaných lidí, kteří mu byli ve světě svěřeni. Dostává se do rozporuplné situace, kdy by chtěl ulehčit svým nejbližším pod křížem (neopouštět je), ale zároveň má dokonat dílo svěřené Otcem. Obě možnosti se vzájemně vylučují. Myslím, že v Janových pašijích se tak setkáváme s Ježíšem zakoušejícím lidskou bezmoc.

Může se to jevit jako paradox, ale v situaci plné utrpení a bezmoci se rodí cosi nového. Jan a Maria jsou vyzváni k prohloubení svého vztahu a ke starosti jeden o druhého. Ježíš nás svěřuje jednoho druhému právě ve chvíli, kdy je s námi spojen bolestí i bezmocí. Spása začíná přicházet už skrz přijetí nového úkolu/vztahu. I když Jan s Marií ještě nevědí o vzkříšení a cítí se slabí, berou si s důvěrou Ježíšovo slovo k srdci.

Využijme dnešní večer k přiznání vlastní slabosti a různých podob bezmoci, přijetí našich vztahů i úkolů a otevření se Boží přítomnosti, která se nám díky Ježíšově oběti otvírá.