Dobrou zprávu o příchodu Ježíše Krista do našeho světa můžeme vnímat a zakoušet v textech Markova evangelia, už od 1. kapitoly. Je to evangelistovo svědectví o zkušenostech prvních následovníků Krista v rané církvi s příchodem božího království do dějin člověka, či spíše o jeho „darování“ člověku, aby měl naději pro svou přítomnost i budoucnost. Ježíšův příběh, a vše co první křesťané prožívali po velikonoční události, Marek vrací do jeho původního prostoru a času (právě tím jej „obohacuje“), aby podal nejen prvním křesťanům ujištění, že Ježíšovo dospělé veřejné působení i jeho vzkříšení mocně působí na současníky, ale také ujištění, že bude účinné – aktuální skrze Ducha svatého také pro všechny budoucí generace. Svědectví o tom, že Ježíš – člověk z Nazareta, je opravdu tou záchranou a Synem Božím, jak byl později titulován.

V implicitním prorockém vyjádření z knihy Dt jsme slyšeli Boží příslib a zároveň očekávání božího lidu: „Ustanovím jim proroka z jejich bratří, jako jsi ty. Dám svá slova do jeho úst a poví jim všechno, co mu přikáži. I stane se, že toho, kdo neuposlechne má slova, která promluví v mém jménu, toho sám povolám k odpovědnosti.“.

Připomeňme si, slova z knihy Ed. Schillebeeckxe- Člověk jako příběh Boha, která jsme slyšeli při liturgii 2. neděle po Zjevení Páně (citát):   „Lidé jsou slova, kterými Bůh vypráví svůj příběh.“ Příběh spásy. Příběh dějin, lásky, věrnosti, odpuštění. Každý z nás přidává do tohoto příběhu osobitou kapitolu, píšeme dějiny. Naše zkušenosti s Bohem a odevzdávaný (či předávaný) příběh mají autoritu do té míry, do jaké zprostředkovávají smysl příběhu, který lidi správně vede či formuje. Tento smysl je nám dán jako dar, my jsme si ho nevymysleli, ale svým životem ho dále odkrýváme nebo deformujeme. Je to naše svoboda, ale i zodpovědnost“.

Markovo svědectví nás ujišťuje o tom, že Ježíš z Nazareta je tím prvním a kompetentním člověkem, který bezvýhradně a s plnou zodpovědností přijal Boží příslib svou iniciací, tedy svým křtem – kdy poznal, že Otec má v něm – „člověku z masa a kostí“ zalíbení – miluje ho, také svým postojem „v pustině“, kdy přijetím daru Božího Ducha obstál před nástrahami pokušení. A jeho odpovědnost se projevila také tím, když rozpoznal, že má naplňovat svou věrnost Bohu hlásáním „přicházejícího“ božího království a šířit jej mezi všemi, kteří žili kolem Něho, a s nimiž se chtěl o tuto dobrou zprávu rozdělit, protože poznal že „nastal čas“.

Při liturgii minulé neděle (3. ne po Zj. P.) jsme si vyslechli v zamyšlení nad biblickými texty pozvání či povolání ke změně, k obrácení. Rád to připomenu také: (parafrázuji): …“Ježíš, dosud téměř neznámý jde, oslovuje a vybírá si své druhy. Nečeká, až někdo přijde za ním, až se jeho sláva a divy roznesou. Nečeká, až bude mocný a neporazitelný Boží syn, Král králů a my ho budeme následovat jako svého vůdce, obdivovat ho a klanět se mu. Osloví a jde dál. Jde po břehu Galilejského jezera a osloví rybáře …atd). Ti všeho nechají a jdou za ním, přestože nemají žádné jistoty, pouze to, že už nebudou lovit jenom ryby“.

Text dnešní perikopy evangelia nám sděluje, že Ježíš praktikuje svou víru jako každý dospělý muž Izraele. Také v synagóze, mezi svými blízkými, ve společenství poctivě věřících. Jeho odhodlání v bezmezné vydanosti Boží vůli hlásat a šířit boží království právě mezi nejbližšími tak, jak jej skrze Ducha přijal, že totiž B. k. je a navždy bude pro člověka prostředím zachraňujícím a uzdravujícím ze všeho Zla, a to Boží mocí a milosrdenstvím, však narazilo na překážku. Zatímco někteří s úžasem poslouchali a podivovali se nad tím, co si tento mladý Izraelita – „neprofesionál“ „dovolí a jak dokáže pracovat“ s Božím Zákonem a Proroky, totiž, že se nemá pouze učit a naplňovat jejich litera, ale vybízí, aby každý chápal jejich smysl v Duchu Božím jako živý program každodenního života, ozve se někdo zcela nepatřičně. „…V jejich synagoze byl právě člověk s nečistým duchem. Vykřikl:  Co je ti po nás, Ježíši Nazaretský? Přišel jsi nás zničit?“

Toto starověké vyjádření tzv. „posedlosti nečistým duchem“ v evangeliu/ích bychom dnes mohli interpretovat jako vnitřní zápas člověka s domnělou jistotou ideových, sociálních, náboženských či jiných stereotypů, v textu vyjádřeno: „Vykřikl: Co je ti po NÁS, přišel jsi NÁS zničit?“, nebo i s jistotou spokojenosti člověka se sebou samým, projevující se pýchou či adorací vlastní autonomie, „Znám tě, co jsi zač, jde o tobě pověst, jsi Svatý Boží?!“; tedy dnes bychom takový stav (nemoc) mohli interpretovat jako vnitřní zápas mezi nabouráním jistot konvencí proti jistotě víry či důvěry v Hospodinovu přislíbenou pomoc a blízkost. Beznaděj versus naděje.

Právě tento uzdravující mocný Ježíšův čin je v Markovi uveden jako první veřejné „znamení“ Boží moci. Ale také pro svědectví, že Ježíš rozpoznal, že posedlé bránění se Božímu Duchu – zatvrzelost, pýcha, neotevřenost a patologický strach, je nejzávažnější a nejnebezpečnější nemocí či překážkou k víře v Boží záchranu a péči. Proto Ježíš tak rázně, a nejen na tomto místě, přikazuje tomuto zosobněnému a strachem svazujícímu Zlu, aby „odešlo“ z vědomí tohoto i kteréhokoli člověka. A pravděpodobně to Mk zaznamenává i ke svědectví, že bylo potřebné se takto nechat „uzdravovat“ i v prvotních církvích. Může se vyskytnout v lidských příbězích minulosti i naší současnosti takový, kdo „popustí uzdu“ posedlosti nečistým duchem – uzdu svému urputnému až chorobnému vzdorování DOBRU, uzdu svému EGU. Zkušeností nebo alespoň informací z veřejného prostoru nebo i ze soukromých příběhů máme v současnosti dost. Svědectví evangelia varuje, že se to může přihodit i někomu z nás jednotlivcům i společnostem.

Jedině radikální obrat k DŮVĚŘE našemu Bohu překonává zlo v jeho kořeni, mění náš přístup k Božímu mocnému jednání, k důvěře v jeho milosrdnou svrchovanost a je předpokladem důvěry v Boží záchranu „z nemocí nedůvěry“, v odpuštění našich selhávání. ZLO je přemoženo a člověk už jím není beznadějně svázán. Sice existuje, ale nemá poslední slovo. Život se stává s nadějí snesitelnější. A právě to znamená, že se přiblížilo Boží království. Všechny ty Ježíšovy činy, o kterých Marek vypráví v prvních kapitolách, jsou ilustrací toho, čím Ježíš začíná svá kázání, že se naplnil čas a přiblížilo se Boží království. Celé evangelium je svědectvím o takové spáse.

Zůstaneme-li otevření laskavé a milosrdné Boží moci, která se díky velikonočnímu příběhu projevuje v Ježíši Kristu také v našich životních příbězích, můžeme být „Lidmi, jimiž se stáváme slovy, kterými Bůh vypráví svůj příběh“. Příběh dějin, lásky, věrnosti, odpuštění. Pak budeme moci žasnout podobně jako jeho první následovníci nad tím, že ten Svatý Boží nás nepřišel zničit svými nároky, ale je jedinečnou naší nadějí a podporou na cestě k Boží vládě zde mezi námi i na konci věků.

JoS