V biblických textech se slovo „povolání“ vyskytuje ve více významech, nejčastěji je vyjadřováno jako zavolání (hebr. „kárá“,.). Tento výraz je ve sz často míněn jako zavolání jménem s pozváním k naplňování určitého úkolu, ale také jako vyhlášení
povolaného za vlastnictví ; a v nz (řecky „kalein“ či „proskalein“) se setkáváme se stejnou praxí – zavolání k sobě, k následování Ježíše (apoštolové, Pavel, učedníci atd.). Je potřeba si uvědomit, že takové „zavolání“ (povolání) je však vždy primárně aktem Božím, kdy Bůh svým způsobem povolaného odděluje od ostatních (posvěcuje či zasvěcuje ho ), ale nutně potřebuje odpověď člověka. Ve světle dějin spásy jde
o odpověď „vyvoleného národa“, později i každého pokřtěného. Je to dialog mezi člověkem a Bohem. Je to proces akce a reakce a musí mít charakter osobního vztahu mezi povolávaným a volajícím.
Na člověka takové zavolání a poslání klade nároky, Totiž rozlišit, zda jej opravdu volá Hospodin, a po nabytí jistoty mu dát odpověď.
Text z dnešní perikopy o povolání Samuela něco takového vyjadřuje také (je to zde vyjádřeno jakousi zkratkou dialogu o pár větách), stejně jako text, který jsme slyšeli v evangeliu (kde je ono rozlišení a odpověď vyjádřeno příběhem o povolání Natanaela / Bartoloměje). Samuel rozlišuje jestli jej volá opravdu Hospodin prostřednictvím zamítavé odpovědi kněze Eliho – opakovaně. Až na počtvrté tomu uvěří a dá mu odpověď – dá se Hospodinu k dispozici. Natanael své rozlišování vyjadřuje pochybností „…co může vzejít pořádného z Nazareta…?“ Ale pak vyzná, že Ježíš je opravdu přislíbený Mesiáš. V biblických textech je povolávání člověka Bohem vyjadřováno často nějakým krátkým příběhem nebo příhodou. V životě bývá tento proces zpravidla delší, dramatičtější a možná i déle trvající a často i zastřenější (i když jistá příhoda nebo situace, která je připomínkou rozhodného okamžiku či procesu se nevylučuje, zvláště u dospělého člověka). Skoro bych se nebál říci, že v jistém slova smyslu povolání a odpověď bývá celoživotním procesem.
Je dobré si také uvědomovat, že odpověď na Boží volání s sebou nese riziko záměny. Záměny „pravého povolání Hospodinem“ za vlastní infantilní projekci dosažení svého často náboženského ideálu nebo touhy po třeba dobře míněné seberealizaci vlastní činností, či dokonce jako projev vnitřních podvědomých, popřípadě vnějších autoritativních institucionálních tlaků.
Povolání stát se poslem, vyslancem, učedníkem, apoštolem Boha je vždy darem (charismatem), které však v sobě nese i eschatologické napětí pochybností o sobě, tzn. „už jsem Boha sice přijal, ale ještě ne plně, je mnoho toho, co je potřeba vykonávat“.
Bůh obdarovává a posílá. Posílá nás k jiným. Úkol v důsledku musí vždy nést užitek společenství, musí mít sociální rozměr, tzn. dynamiku od JÁ k MY.
Na postavách “povolaných“ z dnešních perikop, ale také na postavách řady jiných proroků, dvanácti apoštolů, apoštola Pavla a dalších postavách, a konečně i Ježíši samém, můžeme vidět, že POVOLÁNÍ, tj. skutečné osobní setkání s Bohem a souhlas jej následovat a plně mu důvěřovat, se projevilo radikální změnou jejich života a obrácením celé jejich osobnosti (metanoia).
Už pouze Bůh (nebo vtělený Bůh) dává jediný a pravý smysl jejich konání. A tuto zkušenost s Bohem zažívali opravdu reálně, nebylo to pouhou jejich fikcí či iluzí. Jejich přesvědčení o povolání bylo vždy vyjádřením reálné životní zkušenosti s Bohem (často vyjádřeno jako „vidění“ Boha= teofanie – sz Gn 12, 1nn; 32,30; Ex 3,6; Sdc 6, 22; 13,22; nebo nz Sk 9,3-9,17; 1 Kor 15,8nn; 9,1 atd). Tato jejich zkušenost jim zároveň poskytuje legitimitu k plnění Božích úkolů a z ní pramenící otevřenost „každému Božímu volání“. Své povolání cítí, prožívají a dosvědčují jako akt uskutečněný z milosti a moci Boží a výhradně k jeho slávě. A to i navzdory tomu, že zadání od Boha byla, jsou a budou převážně nelehká. Kdo však poznal, že je povolán Pánem pro určitý úkol, zakouší současně jistotu, že On nenechá nikoho na holičkách a bude stát při něm za všech okolností. Tato zkušenost bytostně vede k věrnosti úkolu, tedy i Hospodinu.
Když jsme se připravovali na dnešní liturgii, nedokázali jsme si nějak zařadit text z druhého čtení (1 K 6, 12-20) do kontextu ostatních. Proč se čte zrovna toto? Teprve poté, co jsem se podrobněji zabýval tím, co to znamená „být povolán“, souvislost se mi poodhalila. Totiž „skutečně povolaný“ člověk je tak zasažen blízkostí Hospodina, že ne pouze jeho duch či nitro se mu podřizuje, ale také celá jeho bytost. Zasažena je integrita povolaného, včetně způsobu jeho života, hierarchie hodnot a to v přítomnosti i pro budoucnost.
Kristus nás v úzkém i širším slova smyslu povolal (oddělil) od ostatních svým křtem a posvětil nás (někoho povolal i k specifické službě ostatním, k manželství atd). Posvětil křtem Korintské i nás. Oni a často i my, každý z nás, však nezůstáváme věrni svému povolání způsobem života. Apoštol Pavel připomíná, že nemáme podléhat ani sudičství ani nemravnosti ani jakémukoliv prostituování se osobnímu či institucionálnímu, ale máme si stále připomínat své vyvolení pro Boží království, vyvolení pro to být Bohu chrámem, tedy podle sz vyjádření, jeho domovem.
Vzorů pro následování „povolaných“ v průběhu dějin spásy máme jistě dostatek. A troufnu si dosvědčit že osobní zkušenosti s bytostnou blízkostí Pána máme každý také.
Kéž se nám bude dařit naplňovat osobní povolání, a kéž se v každém z nás Hospodin zabydlí natrvalo.