Dnes se nám může vyplatit naše adventní usilování, kdy jsme připravovali a slavili více liturgií než obvykle, protože témata adventu nám pomáhají zpřístupnit i dnešní texty. V adventu jsme hovořili mimo jiné o víře v trojí Pánovo přicházení: přišel v těle na tento svět – to dnes oslavujeme zvláštním způsobem – přijde na konci času a přichází do naší přítomnosti.

Když jsme uvažovali o tématu dnešních textů, došli jsme k nesamozřejmosti zjevení Boží slávy v Ježíšovi, které je dostupné těm, kteří uvěřili.

O nesamozřejmosti víry už byla už řeč právě v adventu. Není samozřejmé věřit dobré adventní zprávě do budoucnosti protože padly, padají a ještě padnou naše opory, podobně jako padly v Ježíšově životě. Jedinou jistotou budoucnosti je naše naděje v Pána, který přijde a přijde brzy. Díky této dobré zprávě vidíme naši budoucnost už dnes jako jistou a radostnou přes všechny současné i budoucí nejistoty. A máme být dobrými svědky dobré zvěsti o přicházející záchraně, takové svědky oceňuje dnes nejen evangelista Jan, ale i Izajáš: Jak příhodné jsou na horách nohy toho, … kdo přináší dobrou novinu, kdo zvěstuje záchranu a kdo říká Sijónu: Tvůj Bůh se ujal kralování.

Ukazuje-li nám advent naši budoucnost jako světlou a jistou, pak Janovo evangelium na svém začátku míří jakoby opačným směrem. Hledá záchranu pohledem do minulosti, do základů všeho. Na začátku, v základech všeho byl pro Jana Bůh ve svém Slovu. A to je znovu dobrá, radostná zpráva i pro nás: jestliže bez něho nevzniklo nic, co je, pak se Bůh vyslovuje i ke všemu, co v naší minulosti, v základech nás samotných je temné – ať už z viny naší nebo z viny někoho jiného nebo „jen“ nějakým zvláštním řízením osudu. Jestliže bez Božího Slova nevzniklo nic, co je, pak Boží světlo svítí do každé temnoty minulosti nás a světa, žádná tma ho nepohltila. Uvěříme, že v tom, co jsme si už navykli v naší minulosti považovat za temné, Boží světlo přece svítí a naší minulost uzdravuje?

Ta třetí nesamozřejmá Boží záchrana našeho života v Ježíšovi skrze Ducha se děje v přítomnosti. Jan hovoří o Slovu, které se stalo tělem a přebývalo mezi námi – v konkrétním čase a prostoru janovští svědkové spatřili boží slávu hmatatelně, viditelně, slyšitelně. S tím minulým časem v tom přebývalo mezi námi to není u Jana ale tak jednoznačné. Použité slůvko přeložené jako přebývalo znamená doslova postavilo si stan (obydlí) a u Jana se zdá, že to obydlí stále stojí: Janovo evangelium totiž silně zdůrazňuje trvající živou přítomnost přebývání Ježíše v kruhu svých učedníků, skrze přebývání v Ježíšově slovu, přebývání v Ježíšově lásce. Záchrana u janovských křesťanů se děje v přebýváním v přítomnosti Boží už tady a teď – a víc než přebývat v přítomnosti Boží člověk přece v životě nepotřebuje.

Otevření se přicházejícímu Pánu do naší přítomnosti je nesamozřejmé. Událost, kdy se Boží láska stane pro nás hmatatelnou, viditelnou, slyšitelnou, je zázrak a dar, který nelze zařídit. Výzva k přijetí zachraňujícího Boha v naší přítomnosti zní často do trosek podobným těm Jeruzalémským, jak jsme slyšeli u Izajáše: Propukněte společně v jásot, jeruzalémské trosky. Boží sláva převyšující anděly se často zjeví ve společnosti nečistého dobytka v temném chlévě. Tam, kde se zjevení Boží slávy organizuje nějak samozřejmě pojišťuje, se to nedaří: Přišel do svého vlastního, a jeho vlastní ho nepřijali. Přijetí přicházejícího Pána v jeho slávě je tajemstvím, ke kterému Jan nemá klíč, jen řekne ¹²Těm však, kteří ho přijali, dal pravomoc stát se Božími dětmi, těm, kteří věří v jeho jméno.

Jak se tedy otevřít tomu, aby nám naše budoucnost, naše minulost i přítomnost promluvily slávou Boží? Otevřeme se znovu dnešnímu slovu a podívejme se na naši trojí záchranu – v minulosti, budoucnosti i přítomnosti. Smysl naší minulosti zachraňujeme vírou, důvěrou, že v ní není nic, u čeho by chybělo Boží světlo. Zadůvěřujme ve vlastní minulost, ve světlo, které ji prosvěcuje. Smysl naší budoucnosti zachraňujeme nadějí, jejíž oporou není nic než naděje sama: zadůvěřujme tedy i ve vlastní budoucnost, je to budoucnost přicházejícího Pána tohoto světa. A zadůvěřujme ve vlastní přítomnost tak, že využijme takříkajíc Janovského klíče: zjevení Boží slávy v těle se děje skrze Boží lásku a lze tomu věřit, vždyť láska je přítomnost. Zůstávání v zachraňující lásce od Hospodina potvrdíme tím, že milujeme své bližní. Když si dar vidění a slyšení Boží slávy v přítomnosti našeho ne vždy světlého života pomůžeme zprostředkovat vzájemnou láskou, pak budeme správní janovští křesťané, kteří mají v Ježíšově lásce zůstávat stále.

A pak se nám jistě přes všechny naše temnoty a neúklidy, beznaděje a nesamozřejmosti zjeví Boží sláva i v těchto vánočních dnech a zjeví se pro nás a k naší radosti v takovém těle a promluví takovými slovy, kterým budeme rozumět.