Dnes si liturgicky připomeneme dvojí a přitom hodně v lecčems podobné povolání putování: jde o hledání božího království a o hledání zralého společenství manželů.

Dnešní úryvek Markova evangelia připomíná dva proroky mimořádně významné pro směrování putování za božím královstvím: Křtitele a Ježíše. Už to samo naznačuje, že do božího panování nad naším světem (basileia, boží nebo nebeské království) vede více cest než jedna jediná. Také Ježíš je cesta, ale i v tomhle případě je třeba cestu zvolit, následovat, lépe poznávat. Proto nebude nic divného, když nás některé okolnosti postaví před potřebu změny postoje, změny smýšlení. Podobně i jakkoli definitivní rozhodnutí spojit vlastní osud s osudem manželského partnera existuje jen na cestě a vyžaduje od obou partnerů změny smýšlení, někdy i hodně významné. Dnes se v liturgii setkaly obě intence náhodou. Ale už svou podstatou spolu obě putování významně souvisejí, a proto mají i v hlavních rysech společné „know how“.

Dnes čtené verše čtrnáctý a patnáctý z počátku Markova evangelia považují někteří z exegetů za jakýsi abstrakt veškerého martyria Ježíše z Nazareta, jeho prorockého svědectví slovem i činem. A Ježíšova Dobrá zpráva nám tu klade na srdce: Měj odvahu ke změně smýšlení, ale vždy spolu s odvahou důvěřovat evangeliu. Cesta hledající v Kristu a s Kristem ten stav, kdy náš Bůh je skutečným Pánem i v našem nitru, aplikuje takové doporučení s velkým užitkem. Ale podobně se taková strategie osvědčí i na cetě hledající zralou jednotou dvou lidských bytostí tak zásadně odlišných jako je muž a žena.

Evangelium podle Marka v té souvislosti nabízí příklad, jak může taková změna smýšlení vypadat. I Ježíš byl Janovým prorockým kázáním u Jordánu zasažen, i pro Ježíše byl Jan prorokem, který neměl sobě rovného, a proto se i nazaretský prorok postavil mezi žadatele o křest u Jana. Ale když vystupoval z vody křtu, zaslechl jinou hudbu: Ty jsi můj milovaný syn. To byl radikálně jiný rejstřík božího vztahu k nám lidem, než jistě právem hlásal Křtitel. A tak když Herodes Jana umlčel, Ježíš pokračoval v Janově poselství radikálně jinak. Stavěl posluchačům před oči jiné nazírání na přicházející konec věků. nově objeveného názoru. Křtitel naléhavě připomínal přicházející boží soud a varoval, že boží spravedlnost se prosadí s plnou mocí. Ježíš pobídnut svým křestním prožitkem směruje slovem i činem pozornost posluchačů k porozumění, že Bůh jako Pán už je zde a moci i nad lidským hříchem se už ujímá. Ovšem podle křtem změněného názoru Ježíšova se to děje tak, že z té konfrontace člověka s Bohem vycházejí hluší jako bývalí hluší a mrtví jako bývalí mrtví. Tam, kde se měla triumfovat spravedlnost, tam rozhoduje milosrdenství, soucit a solidarita s člověkem, kterého Bůh svým panstvím zachraňuje. Ježíš po svém křtu změnil smýšlení hodně radikálně – a nejen tenkrát. A co k tomu úžasnému, ale také riskantnímu kroku změny smýšlení doporučuje prorok Ježíš, to shrnuje Marek do našich veršů dnes citovaných.

Boží panství nad člověkem a světem není kdoví kde, je blízko, přichází a je důležité jít mu vstříc, hledat je, říká Ježíš podobně jako dávno před ním Izajáš. Jan proto doporučuje klasické pokání, zkroušenost, vyznání hříchů. Jistě měl pravdu. Ale Ježíš neméně pravdivě doporučuje místo dlouhých příprav vyjít Boží vládě vstříc. A potřebujeme k tomu mít aspoň zaděláno na dvojí umění: odvážně měnit svoje názory a neméně odvážně té zprávě o cestě právě s Ježíšem (Dobré zprávě, euangelion) doopravdy důvěřovat jako cestě pro nás schůdné. Tak to bude radit í podobenství o perle například.

K euangelion  pak patří i to, že ani Ježíš negarantuje cestu bez bludných kamenů a kamenů úrazu. Garantuje, že těm, kdo Boha milují, vše prospěje k dobrému, opakují Ježíšovi učedníci. Ježíš ručí slovy i příběhy konkrétních hříšníků, že Bůh zůstává člověku věrný navzdory všemu. Jeho věrnost (a díky té podobně i naše lidská věrnost) už zde a teď vyhojí mnoho z  utrpení, které z našeho ne vždy optimálního putování vzejde nám samým nebo našim blízkým.

Možná zní ty Ježíšovy požadavky na lidi mířící do basileia až podezřele jednoduše (není tam slůvko moralizování například), ale všimněte si: tím směrem ukazují i jiné příběhy spásy v naší bibli, třeba dnes připomínaný příběh Ninivských. Prapodivný prorok Jonáš vykřikuje v ulicích velkoměsta úspěšné antické veleříše nikoli zprávu dobrou, ale známou mantru snad všech náboženství: posypte si hlavu popelem. Ale Ninivští jsou navzdory takové karikatuře proroka zachráněni, protože změnili své velkopanské smýšlení o tom, co má a co nemá v lidském živobytí smysl.

Příchod božího panství pokračuje, ale jen zřídka zahlédneme v našem světě zázraky uzdravení člověka z jeho zlého osudu. Určitě je to i tím, že změnit smýšlení i věřit evangeliu není jen nějaký trik bílé magie. Jde o umění, odvážné umění a málokdo se o takové umění namáhá, to už raději spolehnou ti bohabojní na osvědčené skutky zbožnosti. Žádné umění není laciné, laciný bývá jen kýč.Ostatně umění vznikne jen tak, že někdo dost trpělivý a houževnatý spojí nadání, pozvání shůry, charisma s nacvičováním řemeslné dovednosti.

Garantem positivního smyslu změny postoje i v prostředí existenciální nejistoty vztahů je a zůstává evangelium jako zrcadlo možných důsledků a především cantus firmus evangelia, věrnost Věrnost Boha věrnost lidí. Věrnost je to, co dává ve společenství  shromážděným- partnery manželskými počínaje a církevní obcí konče – tolik potřebný pocit bezpečí i poté, co se někdo zakoušený jako odpovědný zásadně mění. Třeba když na Ježíšovo zavolání rybáři opouštějí své sítě, své živnosti, své spolupracovníky možná i své domovy a manželky. Je to pravda, že pokud Bůh někdy žádá od některého Abrahamů vzdát se milovaného Izáka a dostane jej, dostane jej zpět a lepšího, než jej odevzdal. Ano, Bůh je věrný člověku.

Nejen společenství víry, ale i společenství partnerské lásky očekává od svých zúčastněných, že v praxi budou trpělivě hledat vhodné formy, že budou hotovi změnit smýšlení a měnit je v čin s odvahou, rozvahou a pokorou tak, jak to odpovídá současně zrající důvěře evangeliu. Má-li totiž manželská jednota zůstat darem, nemá-li poklesnout v drátem obehnaný očistec uložený na doživotí, musí ta jednota zůstat pro oba dobrou správou, tak dobrou, že ji rádi věnujeme svoji důvěru. A totéž přece platí i o naší účasti ve společenství víry, společenství aspirujícím o účastenství, o koinonii. I společenství víry dokáže zvrhnout se do duchovní tyranie, pokud se vyhne dostatečně častým pohledům do zrcadla evangelia. Ale náš Bůh je věrný. Proto potřebnou odvahu ke smiřování manželů dodá nám hříšným právě pokoj zakoušený v obci, kde se cítíme doma a v bezpečí právě proto, že jsme každý riskovali tolik změn smýšlení, kolik bylo třeba a nešetřili ani na podpoře naší osobní důvěry evangeliu. A když se smiřuje koinonia, bere odvahu k upřímnosti a důkladnosti ze zážitků mnohých opravdových smíření manželských párů.