Z dnešních čtení k nám promlouvá několik výzev.

V prvním textu se prorok Izaiáš podivuje nad beznadějností, zemdleností Izraele. Svoji promluvu začíná údivem: „Což o tom nevíte? Což jste neslyšeli?“ A dále líčí Hospodinovu velikost, jeho moc stvoření, to jak nám Hospodin dává pocit bezpečí, domova, když „nebesa jak závoj roztahuje a napíná je jako stan k obývání“. Pak Izaiáš přitvrzuje a se svými výroky se obrací přímo na jednotlivce: „Cožpak nevíš? Cožpak jsi neslyšel?“ Izaiáš se diví, že jedinec nezná tak starodávnou pravdu světa… A Izaiáš svým slovem jedince povzbuzuje, že Hospodin je ten, kdo „dává zemdlenému sílu a dostatek odvahy bezmocnému. Že Ti, kdo skládají naději v Hospodina, nabývají nové síly, vznášejí se jak orlové, běží bez únavy, jdou bez umdlení.“ Izaiáš nás vyzývá k naději a vytrvalosti.

V dalším textu jsme několikrát jako mantru spolu společně opakovali, že „Hospodin uzdravuje ty, kterým puká srdce“. Pukat – taky vám to slovo přijde tak zvukomalebné? Takové, že když byste zavřeli oči, tak vidíte to „pu-ká-ní“? Tu dynamiku, která se dá představit z přírody – pukání semene v rostlinku, pukání plodů (viz zrychlená videa z přírody). Okamžiky, kdy se rodí/vyroste něco  nového, živého = krásného, jedinečného. Předtím čas přípravy (nabrání sil, energie). Jistě v tom můžeme vidět paralelu nějaké naší vnitřní přeměny, změny smýšlení (viz téma jedné z nedávných neděl…), vnitřního uzdravování. Jistě v tom i můžeme vidět cit pro potřeby druhých, výzvu k lidskosti.

Tyto tři výzvy, naději, vytrvalost a lidskost, v sobě musel určitě nosit i Ježíš.

Dnešní evangelium se dá rozdělit na 3 části. (v. 29-31, 32-34, 35-39)

První část líčí, jak Ježíši pukalo srdce, když viděl nemocnou ženu. Moment slitování se přechází v moment uzdravení.

Druhá část líčí, jak Ježíš uzdravoval nemocné (somaticky, psychicky), jak vyháněl zlé duchy.  Tři verše naplněné, někdo by řekl, zázraky. Ale ty verše se dají též číst jako verše plné svědectví naděje a víry. Z obou stran. Na straně Ježíše, který měl za sebou teprve pár dní veřejného vystupování a konání mezi lidmi. Určitě i on se teprve se svojí „životní rolí“ sžíval, vrůstal do ní, snažil se ji pochopit. Myslím si, že musel být tak plný doufání, plný víry, že nebeský Otec s ním je, že vkládal do něj svou naději a spoléhal na něj, že On sním je při jeho divotvorných divech. Na druhé straně tu byly zástupy všelijak nemocných, kteří také reprezentují jednotlivce plné víry a naděje, že jim tento donedávna neznámý muž, tesař Ježíš z Nazareta, pomůže, že je uzdraví. Možná řada lidí byla také ta, kterým v tu chvíli pukala srdce…

Poslední část evangelijní perikopy ukazuje pro Ježíše důležitý čas modlitby, samoty. Měl za sebou velmi náročný den – kázání v synagoze = dá se připodobnit např. našim některým pracovním prezentacím/přednáškám, které bývají někdy velmi vyčerpávající, pak uzdravování, rozhovory s lidmi? – a určitě při tom v mezičasech pořád musel přemýšlet, pořád mu muselo šrotovat v hlavě a ptát se sám sebe, co se to děje, zda jde správně, správným směrem, ptát se, proč už není „jen“ tesařem. Modlitba, jako čas, kdy se jeho víra a naděje upevňovala, kdy dostával síly vytrvat. Modlitba, jako čas, kdy si udržuje vnitřní linii, to, co má dělat. Jak trefně říkal Tom v kotelně: „Ježíš byl oslavovaný, střed pozornosti, odešel do samoty, kde to předložil Otci a z toho mu vyšlo“ „Běž raději někam jinam.“

A tak kázal a vyháněl zlé duchy po celé Galileji. Zlý duch, démon, říkali jsme, že je to někdo, kdo má větší moc/je silnější než člověk. (v dobrém nebo ve zlém) Vyhánění démonů je něco, co lidi na evangelijním textu zaujme a dokážou nad tím pořádně „špekulovat“. Pro nás však by tou dnešní dobrou zprávou mělo být, že Boží Království přichází, že vyhnaný duch je právě znamením přicházejícího Božího Království. Že žádný duch/démon v jakékoliv podobě našeho světa, lidí kolem nás, našich bližních či v nás samých nemá nad námi žádnou moc, nedá se připodobnit k našemu Svatému. To je to, co by nám mělo dodávat vytrvalosti, naděje a síly lidskosti na naší cestě. Cestě, na kterou jsme všichni bez rozdílu povoláni k šíření evangelia a to ne pro vlastní slávu, ale proto, že jsme k tomu byli všichni naším křtem povoláni.