Janovo evangelium klade událost prorockého očišťování pojmu „chrám“ hned na sám začátek Kristova veřejného působení, bezprostředně za „počátek všech Ježíšových divů v galilejské Káně“, zatímco Matouš tu událost klade skoro na konec svého evangelia, na vrchol sporů Nazaretského s židovskými odborníky na zbožnost. Matoušovo porozumění významu té události odpovídá běžné náboženské logice, uvažující přibližně takto: oběť nakloní spravedlivého Boha k smířlivosti a pohne jeho milosrdenstvím v náš prospěch. Proto je třeba dosavadní praxi obětí očistit, ale přece jen zachovat. Tyhle reformy znají snad všechna náboženství a dějiny dokládají, že tohle paradigma zbožnosti funguje, je legitimní.

My jsme však dnes slyšeli radikálně jiné pojetí, Janovo evangelium zrcadlí jiné paradigma, neméně legitimní než to matoušovské, ovšem zdaleka ne už tak populární; přijímá je za své odjakživa jen zlomek celku věřících lidí. Je to paradigma riskantní.

Paradigma menšiny má odvahu věřit Novému zákonu nejen narození Boha ve chlévě, ale i to, že Bůh se obejde nejen bez našich obětí, ale dokonce i bez chrámů. „Budou všichni uctívat Boha v Duchu a v pravdě,“ tvrdí Janův Ježíš Samaritánce na jiném místě. Janovské paradigma počítá s důvěrou v Boha, který se už neodvolatelně přiklonil k člověku a světu, je už na jejich straně. Tahle víra neplísní správce svatby v Káně za to, že obstaral málo vína; vyjde místo toho vstříc svatebčanům vínem z vody. Podobně nečistí Janův Ježíš chrám proto, že tam ovce či býčci udělají nepořádek nebo málo důstojný hluk, ale že by rád to nesporně praktické a také pro zbožnost užitečné tržiště proměnil v chrám neviditelný, chrám postavený z věřících jako z živých kamenů, řekne tomu Petr. V takovém neviditelném a přece dennodenně fungujícím domu božím se Bůh ctí nikoli řádnými košer oběťmi jeruzalémského nebo samařského typu, ale v Duchu a pravdě.

Pochopitelně nejde jen o býčky a holoubata; pro takovou bohopoctu netřeba podle Jana nebo Izajáše či Micheáše kupovat nic. Ani nebeské hodnoty výměnou za oběti, morálkou, zásluhy, úsilí o dokonalost. Vše potřebné je už připraveno zdarma a všem – lidem i Bohupodobně jako na té svatbě, kde se s pozváním dostane každému i svatebního roucha – samozřejmě to platí ženich sám, ne ti pozvaní.

Co vlastně je na obětujících náboženstvích tak problematické? Nejen kdysi ve starověku, i v našich chrámech leckdo vede čilé obchody: s Bohem smlouváme a vykupujeme duši vlastní nebo aspoň ty v očistci, pomocí kněze si předplácíme dobrou úrodu, anebo zaplatíme na mši za příbuzné. To vše může být také legitimní, přinejmenším do té míry, do jaké je to ještě vůbec „obětí čistou“. Nelze zakrýt, že tyhle jistě oprávněné potřeby lidí získat jakési předplatné a dostat tak Boha do polohy dlužníka či aspoň „strany povinné“ jsou jiného druhu než potřeby mystéria velikonoc. Postní příprava velikonoc před nás každoročně staví potřebu křtu, eucharistie, smíření. To jsou vesměs dary, jde vesměs o dílo Ducha svatého, ovšem o dílo, které si uchová smysl právě jen tehdy, kdy je nadále lidsky rozvíjeno. A právě o to jde: Velikonoce každoročně naléhají na pokračování v takovém díle Ducha, jenže mnozí jsou příliš zaneprázdněni stále dokonalejším a složitějším účtováním s Bohem a jeho zástupci.

Neměli bychom při tom rozlišování přehlédnout: ani janovsky radikální Ježíš nezakáže to klasické náboženství vybudované na obětech, respektuje dílo těch, kdo přece jen spoléhají víc na archetypy a dále staví nové a nové stánky jako obětní místa. Ježíš nabízí alternativu – chrám budovaný zkušeností smrti a vzkříšení Ježíše z Nazareta. Zkrátka: Má-li Ježíš pravdu, lze Hospodina chválit na různý způsob; nejen na způsob Mariina strýce Zachariáše, ale také – podobně jako lilie nebo vrabci – důvěřivou oddaností řádu milosti.

Také dnešní úryvek Exodu připomínající desatero přikázání lze zasadit do různých světů různých paradigmat. Desatero lze interpretovat jako skvostně moudrý a hlubině člověka odpovídající morální apel – a většina promluv i soukromých meditací míří právě sem; lze při jejich předčítání myslet na smlouvu, kterou zavázal Bůh-vysvoboditel z Egypta svůj lid na věčnou památku své přesily. Jenže tohle pojetí dělá chrámového obchodníka i ze samého Boha Hospodina: Koupil si práva, chytře promění ta práva v kapitál… Zapomenuto tak zůstane poselství hořícího keře, výzvy proroků Micheáše nebo Joela, pohled Janův i Pavlův.

Anebo lze tomuto zvěstování boží vůle na prahu dějin božího lidu rozumět i docela jinak: v duchu právě dnešního čtení z Jana. Tedy v tom smyslu, že Bůh opravdu nestojí o žádné obchodování – ani o to, které chce zpřísněnou morálkou vykoupit si nebe. Otec našeho Pána Ježíše velmi stojí o to, aby člověk měl stále ještě velikonoční naději i navzdory všem těm trapným zkušenostem, které sami se sebou už máme. Kdo božímu slibování a smlouvě uvěří (a proto hledá nejprve boží království a pak teprve vylepšení vlastního image) ten se dočká i toho zázraku, že už nebude selhávat proti pravdě, nebude už uhýbat ranám života rozdáváním ran a přilepšovat si cizoložnými podvody zkracujícími práva bližních nebo přikrádáním na daních krátit poctivější bližní nebo korumpovat úřady. V ten den bude šťastně svoboden, nebude už pokoušen pojišťovat se modloslužebnými úlitbami politické nebo náboženské přesile.

V ten den spásy je přemožena smrt nikoli snad naší dokonalostí, ale laskavostí boží. Taková vpravdě velikonoční „smrt v Kristu“ znamená, že už se vůbec obejdeme bez toho zakázaného ovoce, o kterém hovoří desatero dosud víc či méně marně. Taková změna je už vstupem do spásy, to je zřejmé; kde už hřích nemá přesilu, tam je jistě boží království. Podobně jako Izajášovsky pokojná medvědice vedle býčka či dítě hrající si pokojně vedle hada stane se i smlouva desatera znamením, že boží království už je tu.

Proto také je o tom všem řeč i v rámci postní přípravy na velikonoce: Cest ke spáse je víc než jedna jediná, protože ani boží lid nemá jednu jedinou povahu a okolnosti existence. Dnes je řeč o té menšinové cestě; Janův Ježíš zve ten vyvolený lid nejprve na svatbu, k obcování, ke společenství s Bohem, a pak teprve v síle toho prožitku milovanosti zve i na milostivý soud.

Teprve ten, kdo uvěří v chrám stavěný Kristem v pouhých třech dnech, ten v důvěře vydaný na milost i nemilost podobně jako ti pozvaní od plotů nebo ještě lépe – dělníci hodiny dvanácté – ten správně užasne nad věrností Hospodinovou: ta smlouva zavazovala celý čas Hospodina, člověka zvala. Kdo můžeš porozumět, porozuměj.