Dnešní modlitba nabízí klíč i ke čtením; konstatuje, že jsme osvobozeni v Ježíšově jménu, skrze jeho událost se my stáváme svobodnými. Ve Skutcích se říká, že ohromné množství lidí (je řeč o tisících)zaujatých událostmi letošní paschy se veřejně přihlásilo k radikální změně smýšlení. Napadne nás, že mohlo jít o davovou psychózu; velikonoce každoročně znamenaly pro Izrael silný prožitek náboženský, politický, společenský. Jenže poslední pascha navíc znamenala konfrontaci všech skutečností s křížem Ježíše z Nazareta. V té souvislosti už dav jednal několikrát a na různých stranách barikády. Také tentokrát |v souvislosti s letnicemi nastalo něco fascinujícího. Na Petrovo veřejně vyslovené obvinění: Ukřižovali jste nevinného nereaguje shromážděný lid podrážděně, ale kajícně. Pochopitelně netušili, že to říká právě ten Petr, který má za sebou nemenší zradu než oni. Ale ani tak nelze snadno porozumět, proč mu vlastně dali za pravdu. Nicméně pokud jedná dav, můžeme být svědky pouťových excitací, výbuchů afektivní energie, radikalismu, revolučních vln.

Na Petrovo kázání reaguje zástup neobvykle pokojně. Obrácení je vždycky událostí tajemnou. Pokud je dílem Ducha svatého, je vždy také pokojné. Evangelní perikopa nastavuje tomuto výkladu zcela zvláštní zrcadlo. Tady nelze mluvit o moci davu. Vztah Marie Magdalské k Ježíšovi byl jistě zvláštní, radši k němu poctivě mlčíme, protože mu rozumíme příliš málo; chybí nám informace. Přesto je zřejmé, že je tu při díle týž Duch. Marie přitom postupuje k budoucnosti úplně jiným způsobem, než později navrhne ve svém slavném letničním kázání Petr; přesto dosahuje nesporného odpuštění (i bez jakéhokoli obřadu!)a navíc smí rázem porozumět celkovému smyslu svého života. Ještě před několika málo hodinami se jí existence zdála zcela nesmyslná; najednou je plně šťastná, a to pokojně šťastná.

Jak vyplývá z evangelijního textu, uvěřila Marie Magdalská Ježíši tak bez výhrad, že s ním navždy spojila svou budoucnost. Když byl veleradou zničen, zůstala neméně totálně bezbranná. Smysl její existence byl v neopravitelných troskách; i sama Marie jako by byla tou izajášovskou vinicí, která byla obdělána, zušlechtěna, ale pak rozvrácena, rozpadlým plotem vydána všanc. A jak se děje její záchrana? Dialogem se Vzkříšeným. Ten dialog mezi nepoznaným Ježíšem a návštěvnicí u hrobu je přepůvabný.

Napřed začíná řečí mezi Marií a Bohem (anděl je hlas Boží). Boží něžnost je věrná ideji vtělení, proto se Bůh zcela upřímně zajímá, proč ta žena pláče. Jako vždy, i tentokrát otázku neklade Bůh proto, aby se cosi dozvěděl; klade ji, aby si uvědomila svou pozici Maria. A opravdu, ona odpovídá se vší poctivostí a přímostí |. Vzali mi mého Pána (všimni si, že Maria si Ježíše bezelstně přivlastňuje). Bůh ve skutečnosti je i není její. Proto tím přivlastňujícím pohoršuje jen ty nakysle zbožné, nikoli anděly, nikoli nebe; ani Ježíš jí to přivlastňovací zájmeno . mého Pána nezazlívá; vyjadřuje tím přece, jak hluboce se s ním a jeho osudem Maria identifikovala. (To je také jediné možné vysvětlení pro její okamžitý nápad nad prázdným hrobem. Přišla, aby se nad tělem vyplakala. Teď se bleskem rozhodne pro mnohem radikálnější čin:sama jej prý pohřbí znovu, aby nevadil zahradníkovi ani jeho zaměstnavateli). Mrtvola byla v Izraeli problém, znečišťovala. Jenže pro Marii už platí jiná logika, její život je přece v troskách. Ať jsou tedy její trosky a trosky díla Mesiášova sjednoceny do jediného osudu. Přišla tedy původně, aby ještě jednou zahlédla tu tvář, pro kterou mělo smysl opustit minulost. Teď se jí zdá, že by mu mohla i posloužit. Nedoufala, že se s někým setká. Dostala mnohem víc.

Takhle tedy také může vypadat změna smýšlení; a tomu pak odpovídá i modus záchrany (spásy)člověka. Pro někoho je požehnáním ritus. Pro někoho by byl ritus naopak zhola nesrozumitelný. Ritus člověku pomáhá a pro mnohé |v prvém úryvku se mluví o tisících |je to schůdnější cesta, než to, co podnikla Maria. Oba děje dnešních čtení vyžadují od zachraňovaných sice nevysloveně, přesto zřetelně poslušnost. V obou případech lidé přicházejí s dočista jinými představami na to konkrétní místo, kde se děje zachránění, ale nechají si poradit, dovedou poslechnout znamení chvíle. Dokázali tak podřídit svoji vůli někomu, jehož vůli považovali za vůli lepší než je jejich vlastní. Aniž to reflektovali, touto poslušností se připodobnili Ježíšovi, tak jak ho vidí list k Židům, k Ježíšovi Veleknězi. A právě tím se děje tajemný kořen samotné spásy.

Poslechla Maria, poslechl i letniční zástup. Ale učinili tak velice odlišnými způsoby. Marie přichází radikálně chudá, nemá už nic, dokonce ani smysl pro další existenci. Účastníci Petrova kázání přišli do města na zbožnou sešlost. Nicméně všichni nabídli pravdě milostivé chvíle své sebevydání, proto to také bylo Ježíšem stejně upřímně přijato. Také naše záchrana začíná odhodláním k poslušnosti a děje se setkáním s živým Bohem. Kdo přichází chudý, toho oslovuje Pán jeho vlastním osobním jménem; to setkání pak budí dojem, jako kdyby Pán přišel na svět právě kvůli tomu konkrétnímu milému jménu. A myslím, že to není jen a jen dojem. Je zde angažováno srdce a tím i všechny energie lidské bytosti. Tomu pak odpovídá záchrana, kterou hlásají Velikonoce.

Také záchrana letniční je autentickou a účinnou záchranou. Místo daru chudého srdce do tohoto typu záchrany nutno investovat mnoho pokory, proces je dlouhý a vyžaduje věrnost zaslíbenou ne srdcem, ale rozumem a vůlí. Kde se s křehkým začátkem nezachází přiměřeně, tam semeno záchrany zajde, aniž vydá plod. Křesťanství zná celou řadu typů záchran, ale záchrana skrze velikonoce je mezi nimi zcela mimořádná. Jak ukazují obřady velikonoční vigilie, do záchrany se zahrne vše, co je v člověku. Začíná se od jeho pudů, od jeho potřeby tepla, jeho potřeby světla, od jeho potřeby být veden:jde za velikonoční svící, ale vykročí napřed jako takové podivné stádo, které klopýtá ještě v temnotě, ale už se otevírá božímu slovu, už mu trochu začíná rozumět a tím se mu otevírá srdce. Jakmile se mu otevírá srdce, vstupuje tam Bůh a ten ho proměňuje v někoho rozumějícího tajemnému dění. Rituálně se tak evokuje vlastně cosi podobného, co spontánně udělala Marie, když do setkání u hrobu vnesla vše, co v ní bylo:její pudové toužení, její zbožnost, její odvaha, její slzy |všechno do toho nese a všechno to je také Ježíšem s úctou a láskou přijato. Nemusí se to pálit na oltáři, tak jak se pokoušel spálit Izáka Abraham; je to všechno Ukřižovaným a Vzkříšeným přijato, přesto ponecháno tomuto stvoření.

Boží záchrana nejen obhájí minulost člověka; je zároveň otevřením nové budoucnosti. Proto také Marie Magdalská najednou umí to, co bychom u ní nikdy nečekali: Když její milovaný řekne „nebudeme naše setkání zde prodlužovat ani o tři vteřinky, jdi a zvěstuj“, tak tato milující pokojně odchází a nijak nezaváhá dosvědčovat profesionálům: Viděla jsem Pána a toto mi řekl. Tato pokojná poslušnost je znamením velkolepého obrácení.

Až budeme umět takhle pokojně odejít od toho, po čem jsme prahli celý život, můžeme si být jisti, že ten, pro koho takto odcházíme, je středem našeho srdce a odchází s námi, kamkoli jdeme. Teprve pak můžeme doufat, že jsme v Ježíšovi zemřeli a tudíž s Ježíšem i vstaneme