Také dnes Písmo předkládá deklaraci dvou možných stylů myšlení, jak o tom byla řeč minulou neděli. Je důležité vědět, že v Bibli vedle sebe přátelsky koexistují. Je to třeba proto, aby také ti, kteří dokáží věřit jen na jeden z těch způsobů, nepronásledovali ty, kteří věří opřeni o jiná paradigmata. Člověk není pánem pravdy, v mnohém je odkázán na to, co mu je zjevováno a zůstane tajemstvím, má k dispozici jen projevy a znamení této boží pravdy. A tuhle pokoru své faktické situace by neměl zapomínat ani tehdy, kdy od něho jeho víra zdá se vyžaduje cosi obtížného, drsného.

Asi se nemýlím, že mnohým připadá z dnešní dvojice čtení srozumitelnější to prvé: Boží lid nerespektoval vůli svého Pána a Boha, ten tedy prosadil svou vůli mocí a rozehnal lid i nechal zbořit chrám. A kralování, kdysi svěřené Davidovi navždy, dostane jakýsi cizozemec Kýros, člověk bez minulosti, bez příbuzenství krve. Takové poselství je srozumitelné většině; Kristova církev se podle toho v dějinách také řídila a dodnes leckde řídí, bývá vždy ráda zadobře s panujícími třeba i cizozemci. Kdo z takových potřebuje podporu z Bible, určitě by ji našel, je tam mnohokrát.

Přesto je v téže Bibli dosvědčeno jako autentické také jiné myšlení, jiný étos: soudí ne už rozhněvaný Hospodin, ale soudí nás sám běh našeho života, naše směřování, přesněji to z něho, co máme plně v moci. Soudí nás, co milujeme a co nikoli. Soudí nás celý život – bez dramat, zato neomylně, kam vlastně patříme právě takoví, jací chceme být: zda stojíme o to, oč stál Ježíš, anebo máme trochu jiné tužby – jistěže spravedlivé a bohabojné, ale přece jen jiné než Ježíš.

Nikodém nebyl ani bezbožný, ani nevěřící. Měl dobré vůle jistě víc, než bývá zvykem. Ale jaksi se nemohl se svými představami a přesvědčením vejít do světa toho Nazaretského. Pro Nikodéma je Ježíšův svět nepřijatelně přeplněn paradoxy, Nikodém má rád racionální jasno: jak bych mohl vstoupit znovu do lůna matky, abych se mohl narodit znovu?! Jak by mohl Bůh přijít na svět s jiným záměrem, než aby svět – ten odbojný svět, svět zlu propadlý a svět utiskující pravověrný zbytek božího lidu – po právu soudil a trestal?

Ježíšův světový názor je přece jen trochu jiný než názor svatopisce píšícího dnešní prvý úryvek Kronik. Bohu našeho Pána Ježíše nejde o prosazení spravedlnosti především, především mu jde o to, aby ten svět nemusel zničit, přestože si to mnohokrát zasloužil. Je to ovšem linie, kterou znal už Starý zákon, dokonce knihy Mojžíšovy. Už tam je řeč o hadech, poslaných za trest na reptající boží lid; jejich uštknutí bylo spravedlivě smrtelné. Jan právě na ten příběh s hady v poušti Exodu myslel, když dává prostor rozhovoru Ježíše s Nikodémem. Chce tak připomenout, že Bůh podobně jako v Ježíši jednal vždy. Stvořitel těchto trestajících hadů rozhodl už tenkrát prapodivně jinak; poručil Mojžíšovi tento nástroj spravedlnosti přetvořit v nástroj spásy. A to cestou hodně připomínající právě Ježíšův styl, Ježíšovy postoje k celníkům Zacheovi nebo Matoušovi, postoje k Marii z Magdaly nebo jiným nejmenovaným provinilým ženám, podle zákona smrti propadlým.

Úžasné je, že ten Ježíšův styl vůbec není nějakou božskou svévolí, která se smí vysmívat pohaněné spravedlnosti. Když budeme slyšet ve velikonočním chvalozpěvu známé Augustinovo „šťastná vina“, Augustin se tím nevysmívá spravedlnosti. Nikoli, ta cesta spásy vede přes spravedlnost, ale naštěstí v ní nekončí, vede ještě dál, vede až do milosti v Duchu svatém; ta milost už smí být nespravedlivá, jako je nespravedlivou každá milost, každá láska. Ten Mojžíšův had byl napřed řádně proklet pověšením na dřevo. Pak se teprve stal záchranou těch, kteří doufali i v tak obtížné boží slovo. Podobně ani Ježíšovo milosrdenství neuráží cit pro spravedlnost – i Ježíš je podle Zákona proklet a jeho křik, křik pověšeného na dřevě, opuštěného lidmi i Bohem zaznamenali i evangelisté.

Kdyby nebylo vzkříšení, mohlo by být řeč o tom, že Bůh přece jen s člověkem a světem obchoduje – něco za něco, za hřích lidí bolestná smrt Prvorozeného z lidí. Jenže tím se právě liší velikonoce křesťanů od pouhého vítězství spravedlnosti ve všech počestných obchodech: ten Bohem i lidmi prokletý Ježíš sedí po pravici téhož Boha. A kdo chce, zjistí, že se tím principem velikonoce křesťanů neliší ani od pesahu židů. Ne, to není svévole božího syna, který by směl cokoli. Je to záměr celých dějin spásy, zjevovaný už na příbězích Jiftáha nebo Samsona.

Ta cesta ke spasení vede dál než ke spravedlnosti, řekli jsme výše. Bohu nejde o to, aby bylo zadostiučiněno spravedlnosti, ale chce člověka získat pro překonávání věčně vznikajících disproporcí a nespravedlností. Chce jej získat pro „milování světla“, jak to nazve dnešní úryvek Jana. Teprve takový svět bude místem, kde Bůh bude očekáván a vítán, kde jeho prapodivné nápady s druhým zrozením a věčností životů nebudou hrozbou rozumným a nebo životem unaveným. Tak teprve může dojít na boží království i zde a teď.

A tak naše příprava na mystérium velikonoc dostala na program další podnět: naše smíření by nemělo zůstat při takovém či onakém odčinění hříšné minulosti. Ať by bylo takové odpuštění sebedokonalejší, nemělo by být posledním slovem. Velikonoční idea smíření zahrnuje sjednocování s božím ideálem, nazývaným tu „světlo“, tu „pravda“, tu „láska“. Ten boží ideál naštěstí nelze zvěcnit a uvěznit do našich pokladnic, zůstane svobodným jako ten ohnivý oblak, který vedl boží lid při exodu. Zůstane vždy před námi, anebo i za námi, je-li třeba, aby nám kryl záda – to je právě zkušenost Magdalén a Zacheů. Smíření tak nikdy nekončí, nikdy není minulostí, jak by mohlo být při zadostučinění spravedlnosti. Naše svátostné smiřování míří do království Ducha. Božím ideálem – aspoň podle Janova evangelia soudě – není člověk bez vin, ale člověk milující „světlo“. Tam třeba zamířit svou změnu smýšlení.