Lukášovské pojetí pokušení je asi starší než matoušovské, je ovšem neméně pozoruhodné než delší a možná – ovšem jen na prvý pohled – i propracovanější verse Matoušova. Ale spíš to bude trochu jinak: Matoušovská verse je jakoby universální moudrost, zatímco Lukáš spíš utěšuje. A proto považuji právě ten dnešní úryvek za dobrou bránu k postní době lidí spíš ubohých, lidí spíš nejistých, kdežto Matouš staví zrcadlo těm úspěšným, mocnějším.

Především nám dodává Lukáš odvahu tím, jak líčí pokoušeného Ježíše: jeho Ježíš není hrdina, ale člověk ostražitě hledající cestu neznámým terénem; na všechny ty nabídky odpovídá tak napůl rozpačitě, spíš v tom jeho „je psáno“ slyšíme snahu najít v Písmu (a tedy v jaksi nesporné autoritě) spojence pro svou vlastní křehkost. Lukášův Ježíš se neohání jástvím, neříká: „já ti řeknu, Satane“, dokonce ani nevykřikuje „já nechci“. Žádné já, doslova žádné, vždyť ta poslední odpověď dokonce jako by chtěla nepozorovaně přehodit hru na jiné hřiště: „nebudeš pokoušet Pána, svého Boha“. Naše uši trénované každou neděli krédem tam pochopitelně slyší cosi, co Lukáš nemíní – odkaz na autoritu bohočlověka. Jenže takovým výkladem ošidíme člověka o radostnou zvěst pro právě ty bez autority, ty bez moci a váhy.

Podle tehdejšího skálopevného přesvědčení tradovaného od nepaměti byla poušť místem vyhrazeným zlým mocnostem, jakési „království božího odpůrce Satana“. V našem úryvku se tedy mezi řádky píše o úzkosti člověka, kterému Bůh neodpovídá na modlitby ani na prosby, je tam jakoby mlčenlivý dialog se Stvořitelem všeho právě na místě Boha-prázdném. Ta dobrá zvěst pak člověka utěšuje, že ani fungující království Satana, ani ta opuštěnost člověka v místech bohaprázdných není to poslední slovo, dějiny dokazují ještě další slovo, slovo právě toho zdánlivě mlčícího a nepřítomného Boha i po tom prý posledním slovu Pokušitele, který má všechnu moc, všechny trumfy ve svých rukách.

Tohle nám tedy dává Lukáš na cestu pouští přípravy na velikonoce, kdy potkáváme v jaksi ostřejším světle mnoho výzev útočících na naši bytost, mnoho usvědčujících důkazů o naší nedostatečnosti například. Lukáš tím tvrdí, že i mlčící Bůh, Bůh, který už v knize Job bere Satana neodpustitelně vážně a jako by ustoupil nehorázným požadavkům závistivého Satana, právě tento Hospodin byl Ježíšovou záchranou.

Je ovšem velmi příhodné, pomůže-li vnést světlo do situace dnešního posluchače biblického slova v nepříjemné pozici pouště právě útěšné Deuteronomium, které dovede vidět za snad každým náboženským činem jeho něžně lidský základ. Díky zvěsti Deuteronomia se může stát něčím docela přitažlivým dokonce i naše hlavní úloha pro nejbližší budoucnost, úloha činit pokání či jinak změnit smýšlení. Ta změna získá potřebnou vůni a chuť tak, že uvěříme a důvěřivě spočineme na člověka chápající boží přítomnosti v tomhle prý bohaprázdném světě.

Jak toho chce Deuteronomista dosáhnout? Bystře se dívá a svoje pozorování si nenechává pro sebe. Tak třeba popisuje obětování v Izraeli (a také v kdejakém jiném náboženství už od pradávna předepisované), ale kupodivu nepřipomíná obětujícímu, jaké tresty svými hříchy zasloužil. V předepsaném vyznání není ani slovo o tom, co dosud člověk spáchal, že selhal, že reptal, že odstupoval od smlouvy s Jahve. Místo toho je tam řeč o tom, co udělal pro člověka Bůh. To je totiž -podle Deutronomisty- mnohem významnější pro změnu našeho smýšlení, než co jsme udělali my. My si samozřejmě musíme uvědomovat, a do hloubky uvědomovat, co všechno jsme nezvládli, ale ne proto, abychom to vykupovali svými oběťmi. Je třeba spíš porozumět, že naší nadějí není spravedlnost, ale milost. Naší nadějí a modelem je ten Syn člověka, který ve chvíli naléhání hájí víc Boha než sebe: nebudeš pokoušet Pána, svého Boha. Je to jistě bláhové, není zranitelný Bůh, zranitelný je přece člověk. Nicméně taková bláhovost ve prospěch pólu své vlastní lásky je právě nejlepším vysvědčením, že Kristus Ježíš opravdu opanoval naši taktiku i strategii odporu a záchrany.

Snad někomu může pomoci orientovat se v přípravě na velikonoce i další detail Lukášova pohledu. Lukášovská verse pokušení Ježíše hodně připomíná pokušení Adama a Evy v ráji. Pokušitel tam i zde bere svou zkoušenou oběť jakoby vážně, jakoby soucitně. Ježíšovi neváhá připomenout dvakrát, že i vesničan z Nazareta je božím a podobně jako s Adamem kdysi i zde potřebuje, aby taková zmínka popletla hlavu, podnítila chuť vzít tu milost do vlastních rukou a sám rozdávat potřebným, když Bůh mlčí. Pokušitel nešetří iluzí respektu k člověku a jeho statutu, aby takovým oslovením probudil v lidském srdci pátou kolonu.

Samozřejmě ten respekt není zadarmo.

Ocituje -li kdokoli Písmo jinak, než v Duchu svatém, zní to strašně zbožně, ale čertovo kopýtko určitě nechybí. To ostatně moc dobře známe z leckterých kázání, používajících citátů jako berliček k podpoře vlastní svévole nebo k obhajobě vlastní oportunistické bezcharakternosti. Kupodivu to funguje nejméně dvě tisíciletí, spíš ovšem ještě mnohem déle: Satan polechtá sebevědomí a hned předhodí, co by mohlo z takzvaně rozumného či dokonce chytrého postoje kápnout. A tak ten, kdo ještě před chvilkou byl docela právem řazen mezi boží děti, kdo byl dokonce vděčen za vše, protože dobře za tím rozpoznával milost, koření vzácnější než samotný pokrm, tento homo sapiens uvěří, že si může praštit rukou do stolu a svůj dědický podíl si prostě vzít.

Neměli bychom přehlédnout, že pokušení moci je tu dvakrát, je tedy ještě nebezpečnější než pokoušení ke svévoli. A je jen nepatrný rozdíl mezi tím, zda moc zcizenou skutečnému Pánu přidělíme sami sobě, anebo Satanovi. Všichni známe takové příklady, kdy lidé obětaví a milosrdní přes noc vyrostli v mocné šafáře. Vysnili si svoji moc? Tak jednoduché to není: tu moc dostali a jde o zcela reálnou moc – i Ježíš moc dobře věděl, že ďábel je sto jej obdarovat. A opravdu lze té moci používat také k dobrému, nijak nečpí sírou.

Ale jaksi přestalo najednou záležet, zda ji dostávají z rukou Pána, anebo z rukou Pánova odpůrce, je jim dobrá od kohokoli.

Co dělat, nemáme -li v sobě dost jistoty o božím panství, jako měl Ježíš? Deuteronomista doporučuje jinou taktiku: Přines své dary, desátky a příspěvky s vědomím, že na všem jsi sice pracoval, ale přesto nejvíc za to všechno vděčíš právě Hospodinu. Tys možná dodal nebo dodala pot, Hospodin však daruje tomu potu plodnost. A daroval ji ne jen tak ze samolibosti, ale proto, aby se i z tvého podílu mohl potěšit ještě někdo další, nejen ty a tvá rodina. Nají se bezdomovec, nají se vdova, nají se kněz v obživě na tebe odkázaný. Tím se srdce požehnaně rozšiřuje, získává potřebnou vnímavost a tím i větší odolnost vůči iluzím a zkratům, kterými pracuje Odpůrce. Pak už nemáš jen ty svého Hospodina, máte už všichni společného Hospodina. A z tvé pouštní osamělosti opět jako by kousek odtál.

Když Ježíš vyznává: Pánu, svému Bohu se budeš klanět a jen jemu sloužit, není to jen zbožná řeč. Tresmontant vysvětluje, že vyznání víry zahrnuje nejen přesvědčení, že věc už se má tak, jak říkám. Vyznání jedním dechem dodává: „kéž by to tak bylo“ a konečně: „chci udělat vše, aby to tak jistě bylo“. Pak by i Ježíš tehdy jako by dodával odvahu sám sobě, jako by se dovolával tím vyznáním pomoci svého Otce, kterému důvěřoval.

Všimněme si konečně, že čas stejně vhodný pro takové pokoušení k moci je na začátku i na konci dialogu. Nějakou rezonanci v našem srdci vždy probudí. A tak si popřeje, po čem zčista jasna frustrované srdce prý dávno touží: vychutná svou přesilu nad bližním, dá jim okusit svou moc, popřeje si rozkoše z arogance, ze svrchovaného práva každého suveréna neslyšet některé hlasy prosebné nebo kritizující.

Hranice mezi autoritou podpírající a autoritou moci zneužívající je nejistá, rozmazaná, nepřehledná. Je to také proto, že hranici mezi etickým a náboženským neurčuje kupodivu Bůh, ale patří k právům a povinnostem člověka ji vytrvale definovat. Ve světě etiky je zákonodárcem – legitimním zákonodárcem lidská autonomie, v oblastní náboženské zase autonomie Boha. Člověk má v rukou hranici mezi oblastí, kde má právo být Bůh Bohem a kde člověk má povinnost být člověkem. Ta hranice je živá a oslovuje celou osobnost; běda těm, kteří na to berou jen rozum, jen vůli, jen cit. Všechny ta jednostrannosti jsou stejně zavádějící. Kdyby Ježíš měl v dnešním Lukášově příběhu jenom rozum, neobstál by. I Adam dal kdysi rozumnou odpověď Hadovi. Ježíš se naštěstí dotazoval také srdce, tam hledal toho svého Boha, když jej postrádal na scéně. Kdykoli člověk aplikuje jen některou ze svých vedoucích mocností, hrozí vždy nebezpečí hranici mezi autonomií člověka a jeho Boha. Jednostrannosti posouvají tu hranici buď moc na pravo, nebo moc vlevo.

Je jistě užitečné připomenout si hned na počátku postní doby, že boží vůli nemá nikdo z lidí před sebou vtesanou do kamene, musíme ji všichni hledat. Nejlépe v dialogu, jak ji hledal Ježíš. Text bible lze znát nazpaměť, přesto je třeba za tím textem tu boží vůli vždy znovu hledat. A také měnit smýšlení, když ji nalezneme.