Čas od času musí přijít nějaký Pilát s masakrem právě při chrámové oběti, anebo padnout věž v Siloe. Nemylme se, na mušce nešťastných náhod byli tentokrát právě ti zbožní. Nejen Job, nejen Tobiáš, ale i tihle obyčejní lidé jistě čekali od Hospodina jinou mzdu za svou zbožnost. Není zrovna povzbudivé, že právě těm zbožným se přihodí taková nemilá věc.

Naštěstí evangelista k tomu přidal to zvláštní minipodobenství o fíku zasazeném uprostřed vinice. To se dělává na středním východě dodnes; takový pozemek plodil v patrech, nahoře olivy a fíkovníky, dole keříky vína. Ale udiví, jak hospodář uvažuje. Ten fíkovník, podobně jako oliva, to byla chlouba majitele. A ten fíkovník se nepochybně povedl, byl zřejmě dobře rostlý. Strom byl fešák, ale neplodil Právě na takovém se pak projeví neplodnost ne už jako nepříjemná náhoda, ale jako nevěrnost, jako zrada té hospodářovy obliby. Hospodáři patří to povedené i nepovedené. Je zvyklý, že některý rok je neúrodný. Je také zvyklý, že ne vše se podaří dopěstovat. Roztrpčí jej právě to povedené, ale neplodné. Hospodář podle Ježíšova vkusu nerad, když se krása stane marnou, když se marní nevinost, když je člověk hodný, místo aby byl dobrý. Hospodář totiž nic nezasel pro sebe. Je to divný hospodář; jeho stromy jsou dobré až tehdy, kdy ovoce je k dispozici i těm druhým.

Ne Hospodin, ale naši bližní potřebují naši zbožnost, pochopitelně plodnou zbožnost. Hospodin se s touto potřebou našich bližních ztotožňuje; a tak také on posuzuje naši zbožnost podle toho, jestli a co plodí.

A není proto náhodou, že Hospodář dá na názor zahradníka. Zahradník smlouvá, aby ortel byl aspoň odsunut. Smlouvá o šanci a strom jí opravdu dostane, zahradník jej povzbudí, přihnojí, okopá. Ovšem plodnost pak prokázat musí, jinak už jej nezachrání nic.

Také naše zbožnost bude jen samoúčelná, pokud z ní nedostanou druzí najíst, pokud se z ní nenpijí radosti jako z vína. Hospodář nás miluje i bez zbožnosti, i bez duchjovní krásy. Pokud však zůstává ta duchovní úroveň jalovou, Hospodina dráždí. Plodnost naší zbožnosti, to není pěna na pivu. To je samotné pivo. Bez toho nemá pěna žádný smysl.

Také prvé dnešní čtení mluví podobnou řečí. Mojžíš objevuje hořící keř jako ten, který utekl z Egypta; je to psanec, protože ve své vlasti má na svědomí závažné vroubky: vraždu. Tento psanec, sloužící u svého tchána, pohanského kněze a možná šejka, setkává s Bohem na poušti, v místě zřetelné neplodnosti, v místech, kde panovala zlá moc ďáblů. Právě to místo prohlašuje Hospodin za místo svaté. Kupodivu však nevede ohnivým sloupem exodus svého lidu na tato posvátná místa, ale do plodné země kolem Jordánu. Jako by tvrdil: Toto místo je svaté, ale já vás posílám jinam.

Snad dvanáct století později se udá scéna, o které mluví dnešní evangelium. Boží lid už má své posvátné místo s pravidelnou obětí a s řádným kněžstvem. Má Zákon, má tradici proroků, má své náboženské vůdce ve farizejích a zákonících, má své zástupy zbožných. Jaký to pokrok oproti dobám exodu! Jenže Pán je -podle dnešního úryvku- nespokojen: pokud se neobrátíte, podobně zahynete.

To obrácení není ledajaké obrácení. To obrácení, o kterém je řeč, rozhodně neznamená „budu zbožnější“; to by musela padat věž na docela jiné lidi, než spadla. Ten Hospodin přece řekl své jméno: „Jsem tu pro vás“. Jen ta zbožnost ctí právě jej, Hospodina, která slouží jeho milovanému, tedy světu, a jeho vyvolenému, tedy božímu lidu. Kdo chce jít ke zbožnosti zkratkou, přímo do posvátna, ten mine to podstatné podobně jako je minul levita a kněz ve známém příběhu o Samaritánovi.

Já jsem ten, který jsem tu pro tebe – to je jistě Bůh značně kuriozní. Starověké panteony byly plné bohů, kteří jsou tam pro sebe; tihle bohové se také osvědčili, fungovali, dávali úrodu, vedli válečné voje, zdůvodňovali lidem jejich strasti i slasti. Hospodin je trochu jiného ražení. To dodnes působí některým zbožným lidem nesmírné obtíže.

 Myšlenku dnešní neděle vidím napjatu protikladem na jedné straně věrnosti zásadám, tradici, řádu, a na druhé zase ochotu k radikální, až do kořenů jdoucí změně smýšlení. Bez změny smýšlení, která se děje nikoli jednou, ale mnohokrát, začala by naše zbožnost rychle degenerovat. Zpočátku se to ovšem nikomu nezdá nijak dramatické, ale pak pochopíme, že dlužíme sklidit to ovoce. Plodnost našich vztahů je ovšem dar, dostali jsme to.

 To musíme na sobě vyzkoušet a zkoušet to na svých bližních, kteří jsou tak dobří, že s námi tu trpělivost mají.