Poslali k Ježíšovi se vzkazem proto, že věděli, že ho má rád. Jak vlastně reaguje ten Kristus Ježíš, který má někoho rád? A prosím, nepřehlédnout: Jak reaguje ten, který má rád nejen kriticky ohroženého, ale i jeho žijící sestry? Počkal. Jako by nedělal vůbec nic. Je to hodně překvapivé, čekali bychom od divotvůrce cosi jiného.

Ježíš na sebe vzal to napětí, které v takto zasažené rodině musel očekávat a které také se na něm vybilo. Vyčítá mu to Marta, vyčítají mu to i ti v zástupu. Všichni si to představovali docela jinak:Ať divotvůrce sáhne do kapsy a udělá nějaký zázrak, vždyť jich už udělal tolik a u cizích. Jenže Ježíš sleduje docela jinou dynamiku dějin. Proto se také znovu vzrušil, když slyší ty poznámky, evangelista to výslovně konstatuje: prý měl Lazara zachránit, už je z toho jakási povinnost mocného známého; podobně je trapně jednoduše dána přednost změně přirozených dějin oproti naději v boží záchranu. Jako by Ježíš říkal: Nepochopili jste nic ani po létech, k čemu mířila ta znamení, nechápete, oč vlastně ve skutečnosti jde. Nepochopíte, jak se projevuje láska. Předpokládáte, že každý potřebuje být oslavován, jít od úst k ústům. Ten Ježíš přece sám riskoval svůj život tím, že se objevil u Jeruzaléma.

Ježíš nepatřil mezi ty, kteří potřebují publicitu své osoby pod jakoukoli záminkou, ani pod záminkou, že Boží Syn si publicitu zaslouží. To je vidět z textu zpravodaje o celé události:Když Lazar vychází, Ježíš spěchá s poukazem na skutečného dárce každého života, s poukazem na Pána a dárce života: Otče, děkuji ti, že jsi mne vyslyšel. Upozorňuje na to nahlas. Ježíš upozorňuje všechny ty divící se a před chvilkou ještě reptající, že to všechno, co se děje, se děje proto, aby lidé mohli uvěřit, že Otec je Otec, že Otec je takový,jaký je:dobrotivý Otec,který dobře rozumí,co kdo potřebuje. Že otec je takový, jaký je pro Ježíše a Ježíš měl přece dobrého Otce.

To je tedy myšlenka připomínaná záměrně znovu těsně před Velikonocemi; předpokládá, že člověk, který se poctivě prokousal postním soustředěním až k Velikonocům, nemůže nevědět, že i v něm je mnoho mrtvého.

Pochopitelně si s tím nevíme rady. Proto je dobré, že v této situaci známe nejen zázrak na Lazarově rodině, ale že slyšíme ten příběh spolu s poselstvím Ezechiela. To, co říká Ezechiel v dnešním úryvku, neříká někomu mrtvému, to neříká nad mrtvými kostmi, to říká těm, kteří se mají jednou vrátit z babylonského zajetí,ale dnes o tom ještě nic netuší,naopak,vše vypadá jako do betonu zasazené až na věky. I tihle přesídlenci jsou z mnoha hledisek mrtví: asimilují, vyvolenost Izraele už patří jen mezi prastaré zkazky. Ale Ezechiel z Hospodinova pověření jim slibuje, že moc Boží je vzkřísí, jako lid opět budou žít, tvořit, plodit.

To naplnění proroctví proběhlo, ale proběhlo zcela jinak, než by čekali ti, kdo jsou zvyklí na zázraky. Trochu to připomíná vzkříšení Lazara: lid se vrátil, ale nenastal žádný návrat starých časů, vše je jinak. A některé prvky toho vzkříšení vyvoleného lidu čekají až na dobu Nazaretského. Bůh totiž neopravuje dějiny, Bůh jim garantuje smysl, ale jako celku.

Lazar byl vzkříšen jako znamení toho, že Otec nás všechny znovu učiní živými. Nejen jednou, nejen kdysi na konci času; jako ono poslední vzkříšení, i vzkříšení zde a teď je pro Stvořitele nového života stejně těžké i stejně lehké. Není nijak bláznivé doufat, že nás vzkřísí i z naší momentální smrti. To je důležitá zvěst.

Ještě něco zde dnes zaznělo, co bychom neměli přeslechnout, že Ježíš říká nakonec: Rozvažte ho a nechte ho odejít. To, co přál Lazarovi, nebyl ani tak návrat života – kdo ví, možná po něm Lazar ani netoužil; kdo umírá v těžké nemoci, vyhlíží spíš ve smrti vysvobození. Tady se Ježíš představuje jako ten, který rozumí, proč někdy člověk touží umřít:je to tehdy, kdy je tak či onak, okolnostmi zvenčí nebo nemocí zevnitř, radikálně zbaven svobody.

Člověk vydrží i velké utrpení, ale musí mít smysl a musí se s ním vyrovnat. To, co teprve dá Lazarovu vzkříšení smysl, je osvobození od minulosti: Rozvažte ho. Tady mluví Ježíš jako přítel Lazarův:rozvažte jej a nechte  odejít. Jen tak může být návrat do života vítán i Lazarem samotným. Jen tak může být celý kontext slávou Boží, jak vyžaduje Ježíš. Oč v takové mezní záležitosti jde a oč jít nemá, to lze vidět na biblické dvojici Marta-Marie. Marta tentokrát Ježíšovi odpovídá jako správný katechismus, jsou to samé řádně uvědomělé, brilantní odpovědi. A přesto ji nakonec vyděsí, že ty učesané pravdy tak snadno plynoucí ze rtů mohou fungovat. Člověk by čekal, že poté, co vyznala svou víru v Mesiáše, v Boha a ve vzkříšení, bude připravena na vše, i na kairos, i na kaboth Jahve. Přesto se tato perfektně uvědomělá Marta zděsí, že by se ten hrob měl otvírat, už přece páchne a k čemu to všechno? Ještě by se přítomní pohoršili, jako bych tam slyšel univerzální námitku všech dob, všech těch, kteří selhání svých třpytných ideologií raději zatají, než by jej pokorně vyznali. Ta víra Marty byla jistě upřímná, ale její rozum jako kdyby pracoval na jiných plantážích a s jinými předpoklady, než její náboženství. To se nám stává také, proto má smysl o tom mluvit.

Má ovšem neméně cenu všimnout si dobré zprávy, že i tenkrát, i dnes je možná i jiná víra v tytéž pravdy:sestra Marty Marie neměla tak vytříbené ideologie, ale byla pravdě mnohem blíž; jako by prožívala smrt svého bratra i Ježíšovu nepochopitelnou nepřítomnost v rozhodujících chvílích jinak. Vyčítá, ale padá mu k nohám. Vyčítá, ale pláče. Mlčky. A Ježíš pláče s ní. Tahle víra sjednocovala, víra Marty nikoli. Ve věřícím světě je mnohem víc Mart než Marií. Marty jsou velice potřebné. Bez nich bychom často nejedli, neměli kde spát. Nikdo by nám nezametl, nebyla by střecha nad hlavou. To všechno dělají Marty. Ale kdyby se Ježíš zařídil podle této precizní víry Mart, Lazar by nevstal. Ježíš nepřišel předložit k věření něco málo dalších dogmat. Ježíš je tady proto, aby všem těm prý přátelům zemřelého řekl se vší naléhavostí: Když už má žít, rozvažte ho a nechte ho odejít