V dnešních textech slyšíme o dvou mužích, kteří se setkávají s Bohem. Abraham s Hospodinem, Nikodém s Ježíšem.

Ve starozákonním textu se Abraham vydává na cestu do země, kterou mu má Hospodin ukázat. Možná to bylo první setkání Abraham s Hospodin, možná ne. Hospodin Abrahama povolává na cestu, dává mu vlastně úkol/zadání jeho života. Dává mu k tomu však i požehnání. Daruje mu dobré. A Abraham Mu věří. 

V Janově evangeliu přichází Nikodém za Ježíšem. Nikodém byl farizej, můžeme tak předpokládat, že věřil též svému Bohu. Za Ježíšem přichází v noci. Možná má strach, aby ho někdo z bratrů z židovské rady neviděl, možná je to jen Janova symbolika světla/tmy, zde tak tmy pro Nikodéma, který nakonec Ježíšova slova asi nepochopil. Nikodém začíná pěkně: „Mistře, víme, že jsi učitel, který přišel od Boha. Neboť nikdo nemůže činit ta znamení, která činíš ty, není-li Bůh s ním.“ Ježíš mu hned odpovídá, aniž by Nikodém však položil nějakou otázku, a skoro to vypadá, že Ježíš mluví úplně o něčem jiném: „Amen, amen, pravím tobě, nenarodí-li se kdo znovu, nemůže spatřit království Boží.“ Jako by Ježíš Kristus tušil, že téma Božího království/příchodu Mesiáše je (nejen) pro Nikodéma v tehdejší době velkou otázkou a tak mu hned Ježíš Kristus nahrává a Nikodém se toho chytá. 

Nikodém argumentuje Ježíšovi velikost jeho znameními, jeho skutky. A já mu věřím, že poctivě přemítal v hlavě o událostech typu svatby v Káni Galilejské či jiných znamení, kterých je v Janově evangeliu dost a hodně se o nich jistě mezi lidmi povídalo. Jenže přemítat jen o znameních je asi málo. Již tradice Písma dokumentuje, co všechno Ježíš dělal při svém pozemském životu za znamení a zázraky, a nakonec jak stejně málo lidí uvěřilo. Ježíš jde v rozhovoru s Nikodémem k podstatě věci, dá se říct k podstatě života: nenarodíš-li se znovu, nenarodíš-li se znovu z vody a z Ducha, při různočteních jsme během přípravy v kotelně narazili i na výklad nenarodíš-li se úplně podstatně shůry, z Boha, nenastane-li Tvá vnitřní proměna, úplně podstatná proměna v Tvé hloubce, ve Tvém srdci, tak stejně nepochopíš všechna ta má znamení, zázraky, nepochopíš mě, Ježíše Krista. 

Narození z Ducha je však jen začátek. Tím to všechno pak s Hospodinem teprve začíná. Ježíš v rozhovoru s Nikodémem pokračuje: „A kdo se narodí z Ducha, tak vítr vane, kam chce, jeho zvuk slyšíš, ale nevíš, odkud přichází a kam směřuje.“ Narodíš-li se tak znovu z Ducha, počítej s tím, že nebudeš mít úplně nalajnováno, kam jdeš. Avšak poslouchej Ducha, budeš se tak držet mě, Ježíše Krista (a naopak). 

Nový život s Hospodinem je tak jak říkal na přípravě v kotelně Jan: „cesta do neznáma, kde jedinou jistotou je to, že člověk věří“, a já bych ještě dodala, že si člověk i pamatuje tu situaci/okamžik/událost jeho osobní vnitřní proměny, ten odrazový můstek, kdy z konzumenta náboženství vešel ve vztah s Bohem. 

Tématem dnešní liturgie je abrahámovská víra. Abraham je v našem textu představován jako muž poslušný – uslyšel Boží hlas a vyšel na cestu, kam byl povolán. V Janově evangeliu Ježíš předkládá, že nejprve se musíš narodit znovu, musíš změnit své smýšlení, své srdce, a pak se můžeš vydat tím správným směrem. 

My jsme se toho na přípravě v kotelně nedotkli, ale já jsem pak doma přemýšlela, proč jsou zrovna tyto dva texty dány při dnešní liturgii vedle sebe. Co je spojuje, propojuje. V nás by měly pracovat asi oba dva principy: stále bychom se měli snažit o vnitřní proměnu, abychom správně slyšeli Boží hlas a činili to, k čemu jsme povoláváni. 

Pro mě tu však vyvstává malý oříšek: Správnost slyšení. Jak poznám, že je to opravdu Boží hlas a ne nějaký můj vnitřní blud? Kdy jsem oslovena/osloven pravým Bohem? 

Souhra de facto každodenní vnitřní proměny, kultivace pro slyšení Božího hlasu, to je to, co, si myslím, že Abrahamovi, praotci víry, možná na jeho cestě někdy při rozhodování chybělo. A já na sobě zakouším, že to velmi často chybí i mně. Abraham je pro mě v určitých situacích svého líčeného příběhu v Bibli dost problematický – zatloukání v Egyptě, že Sára je jeho žena a nastrčení jí faraonovi, zapuzení Hagar a Izmaela a nakonec jeho rozhodnutí jít obětovat svého syna Izáka. Nějak rezonuji s myšlenkou, že „obětování Izáka“ nebylo Abraham správným rozhodnutím, úkolem vycházejícím od Hospodina. Myslím si, že to bylo Abraham pomatení smyslů. Myslím, že byl Abraham velmi frustrován vyhnáním Hagar a svého též vlastního syna Izmaela na popud žárlivé Sáry. Jeho rozhodnutí vnímám spíše jako jeho lidský omyl ovlivněný událostmi, které prožíval. Věřím mu však jeho snahu o život v pravdivosti a myslím si, že při cestě na horu Mórija jistě sehrával obrovský vnitřní boj (Izák byl jeho milovaný, vytoužený syn), a zápolil s otázkou, co to všechno má být, co se to děje. A věřím, že volal Hospodina na pomoc, že tomu chtěl nějak rozumět, nějak tu situaci uchopit. Hospodin ho slyšel, vždyť Hospodin mu hned na začátku slíbil, že mu bude žehnat, přát dobré, že ho nenechá na cestě napospas. Dle mě se tak Abraham v této epizodě stává poslušný až v situaci, kdy opravdu poslechne pravého Hospodina a obětuje berana místo Izáka. Možná právě na té cestě na horu Abraham prožil svoji vnitřní proměnu a uslyšel pak správně a správný Boží hlas. 

I když to teď může vypadat, že jsem trochu utekla od našich dnešních biblických textů, tak mně ale přijde, že tento příběh právě přemosťuje a spojuje dnešní dva texty. V tomto příběhu, v této cestě na horu, já nalézám největší Abrahamovu velikost. A je pro mě mužem víry právě proto, že dělal chyby, dělal bláznivosti, myslím si, že nebyl dokonalý, ale věřil v Hospodinovu pomoc. Bojoval se svými lidskými myšlenkami, pohnutky, bludy, vlastně bral je vážně, ale současně tak pamatoval na Hospodina a věřil, že Hospodin mu na základě zaslíbení žehná a chrání ho. Na 100% počítal s Jeho pomocí ve svém životě. 

A co my? Jaké ženy víry a jací muži víry jsme? Možná v různých chvílích a situacích různě. Možná se někdy sami sobě divíme. I Abraham se možná cestou z hory divil. A to může být pro nás povzbuzením. Při nedávné liturgii jsme mluvili o dokonalosti – našem úkolu až do konce života. Možná prvními kroky k dokonalosti je právě snaha o vnitřní proměnu, a to nejen v době postní. Ovšem nepadejme pod tíhou, že budeme muset stále na sobě pracovat. Otevřeme se Bohu a nechme působit Jeho na nás, v nás. Pavel nás v listě Římanům povzbuzuje, že „Bůh, dává mrtvým život a povolává v bytí to, co není“. Navíc dnešní evangelijní text nás k tomu ubezpečuje o Boží lásce – „Neboť Bůh tak miloval svět, že dal svého jediného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný. Vždyť Bůh neposlal svého Syna na svět, aby svět soudil, ale aby skrze něj byl svět spasen.“ A se žalmistou si můžeme stále prozpěvovat, že „Hospodin nás chrání a žehná nám.“ A tak tehdy, když budeme kalkulovat a vzdychat: „Odkud mi přijde pomoc?“, nezapomínejme na to, že nám Hospodin daruje dobré. Dejme mu větší prostor v našich životech. Vzpomeňme na Abrahama a věřme Hospodinu.