Známý úryvek, který dodává Korinťanům odvahu k sebepřekročení směrem k radikálnější poctivosti. Domnívám se, že smíme v té větě sv. Pavla slyšet potvrzení reálné možnosti začít s poctivostí a životem podle pravdy i my přesto, že jsme, jací jsme. Zdá se to fantastické, zdá se to nemožné, vždyť se známe – a ta postní příprava právě má konec konců přesvědčit každého křesťana, že i on má v sobě tolik toho starého kvasu, který nakonec raději kamuflujme než čistíme, raději zakážeme všem o něm mluvit, než bychom se káli. Tak to bylo a je v církvi svaté odjakživa.

Jde o to, aby také vždy byli i ti, kteří si tu pravdu aspoň přiznávají. A také aspoň někteří z nich uvěřili v moc nového kvasu. To opravdu není tak samozřejmé: většina je přece vychovávána k magickým formulím, které zajistí beztrestnost; tady Pavel míří výš, k novému stvoření. Pro toho, kdo postní dobu neprospal nebo nezasul samými záslužnými dobrými skutky o chlebě a vodě, pro toho, kdo božímu slovu naslouchal aspoň o nedělích, pro toho je takové Pavlovo napůl ujištění úplným pohlazením: půjde to!

Když Petr popisuje Ježíšovo působení, tak to vypadá moc snadné. Ježíš jakoby bez zádrhelů dobře činí kudy chodí; Bůh je s ním, všechno klape, všichni odcházejí uzdraveni. Ve skutečnosti je to výpověď jen o tom důležitém, nikoli o všem, co bylo těžké, někdy i přetěžké. Vždyť i Petr sám je podroben velice bolestné a náročné změně, kterou musí sám napřed poctivě strávit, než může vydat takové svědectví silné pokojem srdce.

Scéna vylíčená čtvrtým evangeliem nechá konfrontovat dva učedníky – řekli bychom nejvíce zainteresované učedníky ze všech – se skutečností Ježíšova hrobu. Přicházejí tak, jak před tím přišla Magdalena. Nikdo z nich té události zatím nerozumí, protože tam přicházejí nezměnění. A tak je jen přirozené, že na ně padá hrůza. Docela obyčejná hrůza, jakou známe, když jsme našli před lety třeba doma nebo v zaměstnání jasné stopy, že tam v našich věcech asistovala tajná policie: strach, že nepřátelé jsou mocní. Jan dokonce, jak je vidět, pro jistotu respektuje Zákon a ani nevstupuje do toho hrobu, aby se snad neznečistil. Tak hluboce je ještě (nebo už zase) ponořen svými instinkty do náboženství: Ježíšova éra svobody přece skončila…

Proč je tam ten popis konfrontace učedníků s prázdnotou hrobu tak složitý? Aby se na konci konstatovalo, že nad celou tou událostí byli bezradní. Když text říká, že Jan uvěřil, stěží tím chce naznačit víru ve zmrtvýchvstání. Spíš uvěřil, že kdosi opravdu Ježíše sebral i z hrobu, celá věc se tedy ještě neskončila, nenávist jde až za hrob. Těžko mohl uvěřit něco jiného. Další věta mne v tom jenom utvrzuje: vždyť ještě nechápali a nemohli chápat, co to znamená být vzkříšen. Pro ně ještě Ježíš z hrobu nevystoupil, pro ně byl Ježíš jenom vzat.

Všimněte si, že ty Velikonoce Ježíšových nejbližších jsou plny napětí mezi strachem a mezi nadějí, pro kterou ještě nemají jméno. Ta dosud bezejmenná neurčitá naděje je poháněla, aby vůbec něco dělali, aby se vůbec nechali vyprovokovat a šli k tomu hrobu. Ale jevišti stále ještě panuje hrůza; to staré, co si tam sebou nesli, to zákonitě končí ve strachu celé bytosti. Nepřehlédněme, že tím „starým kvasem“ je celý komplex starozákonní zbožnosti, který si nesli životem až dodnes. (Pavel později řekne, že nebýt zákona, nebyl by hřích!)

Všechna ta naše náboženství zápasí tak nebo onak s elementárním strachem člověka příliš zranitelného, příliš málo-mocného. Také z křesťanství lze udělat takové náboženství. Víra v Krista Ježíše umučeného a vzkříšeného však míří někam zcela jinam než jakákoli náboženství. Ten Ježíš, který podle druhého evangelisty jim přichází vstříc, který je oslovuje, ten je zcela radikálně osvobozuje. To je oním novým kvasem, který vše prokvasí ne už strachem, ale čímsi zcela jiným.

Tím je také pro zúčastněné – tehdy jako dnes – vyřešen problém, jak odstranit ten starý kvas a dát kvas nový. Všichni toužíme po novém kvasu, ale všichni moc dobře víme, že není v naší moci. Ten starý kvas z  nás odstraňuje Pán, který přichází. Jedině On dokáže přemoci v nás strach, když jsou na nás mocní tohoto světa nevrlí. Jedině ten přicházející může nás změnit natolik, abychom se nebáli jít vstříc Synu pověřenému soudit tento svět, jak jsme četli v tom prvním čteni.

 Každý rok se znovu prodíráme k té prazvláštní realitě, prodíráme se samozřejmě vědomím své vlastní skutečnosti, své zásadní nezměnitelnosti, prodíráme se dalšími vrstvami toho, co konstituuje naše já a naše my. Někteří tohle nazývají soudem. Poznáváme prostě, že jsme pořád stejní a přesto jsme jiní, přesto všechna naše setkání s tím živým vzkříšeným už na nás nechala svou stopu; všechna ta setkání také ukazují, že není marné znovu a znovu slavit velikonoce (a tím i každý týden v neděli jakési malé velikonoce), slaví -li se ovšem v Duchu a pravdě. Všechna ta setkání znamenají setkání s tím, který přemáhá náš strach už tím, že nám trpělivě znovu a znovu přichází vstříc.

Žijeme v prapodivné době, v době, která plodí mnoho bohužel oprávněných starostí. Jsou tu problémy, které jsou zřetelně nad naše síly. Přesto je tu šance, je tu naděje v záchranu. Pán přichází; setkání s ním je jako záblesk nové budoucnosti, která, jak věříme, prokvasí opravdu všechno to naše těsto. Že přece jednou budeme tváří v tvář Jemu, už úplně proměněni, už s novým a jen čistým kvasem. To je problém našich hříchů: Potkat milosrdného Vzkříšeného.