Kdesi jsem četl, že bible nám o Bohu nezjevuje nic důležitějšího, než toto: Hospodin je člověku věrný. Myslím si to také. A dnes jsme v biblických úryvcích mohli zaslech-nout nejen stejné přesvědčení Jeremjáše a Lukáše, ale také i proč se vyplácí takovému tvrzení důvěřovat. Každému z nás totiž může NĚKDY připadat, že jsme volali “dnem i nocí” marně, náš Hospodin jako by nereagoval. A to pak v nás může mít různé dohry. Když Bůh přece vyslyší každou prosbu, jak tvrdí Ježíš, co si s tím počít? Ti zbožnější se možná v duchu ptají, kde dělají chybu: Volat víc? Přidat desátek? Přidat obchvat přes matku Páně nebo osvědčené svaté? A co my ostatní méně sázející na zbožnost? Většina křesťanů se časem naučí pokrčit rameny a nic raději od toho nevypočitatelného Boha nečekat, Bůh je prý zklamal.
Zdá se mi, že nás dnešní boží slovo odkazuje tím nejsprávnějším směrem k živým pramenům lidské naděje. Nabízí podporu našemu křehkému umění důvěřovat. To dobře deklaruje Jeremjáš: Útěšnému příslibu předesílá připomínku, že Hospodin je důkladně spolehlivý i v drtivé devastující očistě i v obnově. Ale slyšíme zde také dueto Jeremjáše a Lukáše zjevující, že náprava nějaké životní situace, o kterou prosíme, bude vždycky dílem obou stran, té boží, i té lidské. A také by nám nemělo uniknout, že vždy jde opravdu o dílo; představa, že Stvořitel může kouzelným proutkem vše a kdykoli si jen zamane, ta je podobně infantilní jako představa nezletilce o věrnosti.
Kdykoli prosíme my dospělí nějakou spřízněnou duši o to či ono, použijeme komunikaci slovní i mimoslovní. Prosba – ať vyslovená nebo nevyslovená – najde u našeho Ty odezvu, protože se tu vzájemně sdílejí empatické Já a Ty. A priori si důvěřují. A důvěřovat, to dělá zázraky, slyšíme mnoho-krát tvrdit v evangeliu Ježíše.
Milující na obou stranách vědí dobře, že vyslyšet druhého neznamená zavázat se k opičí lásce nezralých matek. Boží starostí o člověka není, aby si malý človíček při hře neukopl palec či neuhnal si angínu. Místo toho Otec Ježíšův i náš spolehlivě bdí, aby naše osudy, propletené a zapletené do obecných dějin lidstva, nepřestaly být dějinami spásy. (Spása, to je v mnoha jazycích „zdraví“, ovšem zdraví komplexní, akceschopné.)
Pokud je to tak, vyžaduje to od nás naléhavě něco vyprošujících:Nepřidávej další otčenáše nebo desátky, ale přidej na dospělosti víry i na fungující naději.
Jak nám dnes připomíná Jeremjáš, bylo kdysi spravedlivým pravidlem, že za kyselé hrozny zhltané otci trnuly zuby celým generacím potomků. Má to svoji logiku. Tak tomu ostatně rozuměl i Augustin, proto vymyslel základy nauky o dědičném hříchu lidstva. Dnes však jsme slyšeli téhož proroka Jeremjáše, že se Hospodin zavazuje k jiné variantě spravedlnosti: Přijde čas, kdy budou trnout zuby právě jen tomu, kdo si o to kyselými hrozny sám koledoval. Věřím, že ten čas nových pravidel ospravedlnění už běží. Nicméně, ten proces je velmi odpovědný, ve hře je mnoho slz a mnoho štěstí, proto i proces má jiná měřítka a jinou časomíru.
Soudce z Lukášova příběhu naopak byl jen a jen svévolník, na nic nedbal a proto když se mu nechtělo, nejednal. Vzorový příklad těch, kteří naslouchají, ale neslyší. Nakonec musel kapitulovat. Také chování té vdovy na soudce naléhající je pro nás dobrou zprávou. Její čas bezmocného naléhání se stal plodným časem kairos také díky jejímu umění důvěřovat: Důvěřovalav právo a spravedlnost navzdory tomu, co den co den zakoušela v branách města u toho, kdo jí právo a spravedlnost autenticky reprezentoval. V očích cynika je taková důvěra k smíchu, ale Hospodinu, Pánu všech dějin, se schopnost důvěřovat prostě líbí. Při každé příležitosti jí příběhy bible chválí jako moment „zachraňující“ – ať už ve formě víry, anebo ve formě naděje.
Kdo chce, může se usmívat pod fousy, když slyší naše vyznání společné víry v jakýsi čas kairos, v dobu zralosti dějin, které jsou k dispozici svatodušním zázrakům (jako bylo třeba Mariino zvěstování nebo vystoupení nazaretského tesaře na veřejnost). Kairos připadne skeptikům jako rádoby chytrá omluvenka boží netečnosti. Ale dnešní boží slovo nahlas nabízí jinou moudrost. Možná v očích dějepisců světa bláznovství, ale v dějinách spásy moudrost osvědčenou: Hospodin naše naléhání slyší. Naslouchá jako Pán věrný dějinám naší spásy. Náš Pán naslouchá vdově, která nemá na úplatky. Naslouchá i naší bezmocnosti v téhle prapodivné zlomové době, kdy z mnoha skříní Kristovy církve vypadávají kostlivci a mnozí z církví odcházejí, aby se už nevrátili.
Nepřeslechneme: Ta vdova opírala svou důvěru o zkušenost vlastního srdce. Srdce mívá jinou zkušenost než rozum. Zkušenost srdce jí naznačovala, že poslední slovo má Hospodin spolehlivě věrný. Také nás dnes vyzýval žalmista, abychom se na boží vůli dotazovali celým srdcem, nejen logikou. Také nás může dnešní slovo proroka a evangelisty podobně vyzbrojit. A snaží se: Jeremjáš potvrzuje svoji naději i víru lako-nickým: “stane se”. Lukáš, který píše nejen po Golgotě, ale i po pádu chrámu, ještě přitvrdí: “Pravím vám, že náš Bůh se rychle zastane”.
Slyším tedy z dnešních úryvků: Naše prosby vůbec nejsou marné, žádný hrách na stěnu házený. Náš Zachránce nejen žije, Zachránce už „stojí u dveří a klepe“. Jde o to, abychom v tu správnou chvíli nejen naslouchali, ale také slyšeli. Slyšet včas dokáže právě lidská důvěra, učí nás zkušenost s mezilidskými láskami. Ptá se proto Lukáš v konci našeho úryvku právem:Najde tedy přicházející Zachránce také nás – mnohokrát jakoby marně prosící – navzdory tomu stále ještě důvěřující?