Dnes popisovaná pokušení mají jeden společný rys, možná je to rys každého reálného pokušení vůbec: Všechny ty Satanovy návrhy jsou jakýmsi zkratem pravdy do polopravdy; vypadají pravdivě, ale jsou ve skutečnosti jen mistrně zamaskovanou polopravdou. Hřích pak se nestane tím, že prostě uděláme nějaký chybný krok, prolomíme tabu či urazíme božstvo; hřích se děje tím, že změníme směr své cesty – zdánlivě zkratkou, ve skutečnosti však nadále mířící už jinam než do společenství s Bohem Stvořitelem.
Podstatou hříchu je opačný pól změny smýšlení, kterou Ježíš vyžadoval. Konce těch zkratek bývají totiž podobné: v nastalých obtížích tam v temnotách už nenajdeme žádné správné řešení a cosi pravého pak musí umřít.
Ten hřích však na člověka teprve číhá, teprve kandiduje. Tak už je to líčeno i popisem rajského příběhu. Člověk je totiž udělán tak, že je do svého lidství Bohem hněten (všimněte si, že to se v našem úryvku výslovně připomíná, dokonce dvakrát; mnoho staletí později se k tomu obrazu vrátí Jeremiáš, je totiž velice sugestivní). Člověk se skutečně děje, stává se postupně sám sebou, pak se sjednocuje s druhými. Bůh ho tvoří od počátku dodnes. Také hřích se děje a děje se často dlouho, než vydá své jedovaté plody. Pokušení v bibli, to je jezer, bludička, postup mimo cestu, cesta končící v bažině.
Připomeňme si, jak tohle dění popisuje svatopisec na příběhu Adama a Evy. Kdy dochází k té radikální chybě? Eva cituje Hadovi Hospodinův příkaz; ale rádoby neutrální Had jí napoví zkrat: „budete jako bohové, budete umět rozeznat dobré od zlého“. Víme už všichni z vlastní zkušenosti, že to není úplná lež ani hloupá lež; opravdu rozeznáváme na vlastní zkušenosti dobré a zlé. Ale nikoli jako bohové z nadhledu, ale jako ti, kteří platí dluhy. Hadovi dáme zapravdu také ne hned, je ve skutečnosti delší proces. Jakmile však ztratí naši důvěru Pán a získá ji Had, pak už Had nemusí vůbec nic, už jsme na šikmé ploše, na které nedokážeme nebo nechceme zastavit.
Nic z toho, co ďábel Ježíšovi nabízí, není svou podstatou zlé, vždyť to všechno najdeme jako zbožné výroky v bibli; zlým se to stane v nás tím, že se dostaneme na šikmou plochu.
Měli bychom realisticky počítat s tím, že člověk je stále ještě hněten, je tvárný, je tedy i přístupný vlivům ze všech stran, i ze strany Pánova protivníka. Bůh jakoby s tou dosud ne dost ztvarovanou hmotou zápasí o tvar, o výsledné vzezření člověka, o jeho formaci duchovní. Ale podobně zápasí i Protivník, čteme v knize Job.
Ta hmota, z které je člověk hněten, ta je nevinná, je od téhož Stvořitele. Dokonce i ten Had je od téhož Boha. (Mnohokrát jsem četl tento úryvek a mnohokrát už při tom přeslechl, že Ježíš byl vyveden do pouště od Ducha. Ne od zlých sil, ale od Ducha, a to „aby byl pokoušen“. Nemylme se, naše pokušení nejsou nedopatřením, ani jakýmsi „božím dopuštěním“. Duch to chtěl. Duch si přál, aby muž z Nazareta absolvoval a přežil Satanova vábení, stane se tím silnějším, bude rozumět bližním moudřeji. Ten had v ráji byl také z Božího přání, podle textu jej tak chytrým učinil sám Hospodin. Podobně také situace, které nás pokoušejí, nejsou z principu zlé. (Proto také co pokouší mne, nemusí pokoušet bližního a naopak.)
Měli bychom počítat s tím, že hřích se děje, že čeká na příhodné rozvinutí ze semene možná menšího než hořčičné, čeká v srdci na náš čin, na kterém by mohl cizopasit, změnit mu smysl.
Jak vidíme na dnešním úryvku, není hřích překročením nějakého tabu; Ježíš se Satanem dokonce diskutuje. O hříchu se teprve rozhodne; rozhoduje Ježíšovo směřování, to, jaký smysl dává člověk svému činu, rozhoduje poslední slovo, to musí mířit do království božího, ne jinam.
Hospodin je ten, který nás hněte těmi situacemi, kterými procházíme. V prvém pokušení nepřehlédněme: Ježíš nezapochyboval, že jsme utvářeni v dialogu. V dialogu s Bohem i lidmi i světem. Ten dialog s Bohem nejsou jakési posvěcené citáty – tak vede dialog Had – je to spíš výborná příležitost „být vědomě s Bohem“. Ďábelským je na tom ten zkrat, zavádějící jinam, bludička.
Podobně ve druhém pokušení hraje roli šikmé plochy účelový zkrat, který v zápětí vyrobí polopravdu: Ježíš celý život dokazoval, že se máme spoléhat na toho Otce, že jsme mu skutečně vzácnými božími dětmi. V tom ďábel dokonce hlásá evangelium. Šikmost plochy číhá na tyto boží děti v nabídce, že tak by se mohly blýsknout před druhými božími dětmi. Boží děti si totiž moc rády hrají na pány všeho dění, moc rády zaměstnávají služebnictvo, od lidí počínaje přes anděly u Boha konče. Jakmile získají glejt, že jsou božími dětmi, začnou druhým poroučet, jako kdyby už byly mocné. Začnou vymáhat od bližních poslušnost, dokonce slepou poslušnost. Tohle opojení vidinou moci, ten zrychlující se pohyb po té šikmé ploše, ten už nemá na svědomí Satan, to je dílo našeho srdce.
Je milosrdné, že začínáme půst s tímto napomenutím; je nikoliv hrozivé, je božsky něžné, má happyend. Bůh nás hněte dodnes. Bude pokračovat až do naší smrti a vlastně i pak, i umíráním a smrtí nás bude hníst do té podoby, která by ho uspokojila. Až do té poslední chvíle není nebezpečně ztraceno nic z toho, co se nám předtím nepovedlo. Stále je to totiž otevřené v tom smyslu, že ještě můžeme říct ono poslední slovo, to, kterým se srdce hlásí neodvolatelně ke svému Pánu a Bohu. Soud totiž patří jenom Bohu, ne dějinám, ne jakési slepé spravedlnosti. Ačkoliv už se mnohé stalo, můžeme říci kdykoli: odstup Satane, já jsem Boží. Jenže s postupem času je taková změna smýšlení stále obtížnější, pohyb po nakloněné rovině se zrychluje.