Ježíš říká zpočátku taková podivně tvrdá slova, která toho služebníka vlastně odhánějí; ještě než stačil ten zbožný muž poprosit, už má Ježíšem jakoby přilepen cejch: jde si prý pro zázrak. Je to hodně neobvyklý úvod setkání člověka s božím synem. Přesto nepochybuji, že se tu děje láska právě tak, jak ve chvílích něžnosti nebo euforie. Ten okřiknutý“ i ten zachraňující, oba intenzivně míří k témuž cíli – k osvobození skrze skutečnou víru. Bylo velkým štěstím, že se královský služebník nechal Kristem usměrnit; byl to možná větší div, než uzdravení jeho syna.
Tento přinejmenším napomenutý, ne-li pokáraný člověk z královských zaměstnanců dokázal i s tou svou prý nedostatečnou vírou, co bychom my dokázali stěží: spolehnout se poté, co mu Ježíš řekl: Už dál nepros. Nevím, jestli bychom uměli tak beze slova poslechnout, nenaléhat a jít domů. (Což nevysíláme k nebi raději třikrát Otčenáš než jednou, co kdyby Bůh náhodou naslouchal roztržitě? Není tou nejdůležitější – nejdoporučovanější – modlitbou katolíka už mnoho let celá padesátka zdrávasů?)
Tahle poslušnost slovu Ježíšovu stačí uzdravit smrtelně nemocného syna; přesto ani otec našeho příběhu stále ještě nevěří podle Ježíšova gusta, ještě cvičí jeho víru napínáním důvěry přímo na skřipec. Ježíšovi přátelé se tomu postupně naučili rozumět; u těch gój to bylo snazší, u zbožnějších to bylo složitější pochopit, oč Ježíšovi jde. Ježíš chce, aby víra měnila ty, kdo věří. Aby je proměňovala (v děti boží). Proto evangelium říká: uvěřil, až když přišel domů. Tam teprve se děje ta víra, po které prahne Ježíš.
Zdá se, že bychom měli lépe rozlišovat: my katolíci rádi zdůrazňujeme, že věřit znamená přitakat slovu církve. Ten nešťastný otec věřil slovu Ježíše a šel – přesto uvěřil prý až doma…
Víra podle evangelia začíná tam, kde se mění srdce člověka. Víra slovu přivedla našeho prosebníka blíž k té víře, která proměňuje člověka. Až doma porozuměl otec souvislostem, až doma se podařilo získat k úžasu i celek bytosti – srdce.
Jen povrchní čtenář nebo posluchač by si řekl, že dnešní prvé čtení z Izajáše k tomu nemá co přidat. Právě opak je pravdou: víra v nový či nebeský Jeruzalém je buď iluzí, anebo plodem radikální změny smýšlení. Člověk starý se do takového Jeruzaléma nevejde, netrefí tam, není tam schopen dýchat.
Víra proměňuje lidské srdce tak, že takovému srdci začne konečně doopravdy panovat Bůh. Takové srdce už není štváno časem, ani minulostí. (To prožité nás samozřejmě nějak poznamenalo, ale díky čemusi důležitějšímu to přestane mít svou dřívější váhu.) Teprve tehdy a teprve takový Jeruzalém je jevištěm božího království: až jako tak svobodný, od minulosti milostivě osvobozený, jak ho popisuje Izajáš. Tehdy patříme Kristu ve víře, jestliže on nás smí osvobodit.
Zatím se životem spíš ploužíme. Neseme těžce, co na nás život vložil a vkládá. Spasen, zachráněn je až ten, kdo se podobně jako ten starostmi a obavami o syna sužovaný otec odváží vsadit na Ježíšova tvrzení. Znamená to změnu životního stylu, stylu odlehčeného a zároveň obrovsky nosného.
Ukřižovaný nás třeba učí, jak být zachráněn před nešťastnou minulostí: on své rány přece ukazuje: sem vlož prst, říká Tomášovi. Pak je minulost minulostí přátelskou, protože byla spasena. Pak se za ni nikdo nestydí, ať byla jakákoliv, je potom totiž už především slávou toho Boha, který nepohrdne ani takovým póvlem, jakým jsme ty a já. Pak netřeba nad minulostí nadále plakat, ať už nám bylo jakkoli ublíženo. To je spasená, zachráněná, uzdravená minulost. Tak to vidí uzdravené lidské srdce.
Církev se stále častěji zabývá moralitou a stále méně a méně se pokouší o víru v evangelium. Slovem i písmem trváme na tom, aby lidé byli morální, aby dělali to, co od nich Boží zákon chce. Mezi Ježíšem, utrápeným otcem a jeho umírajícím synem nebylo o ničem takovém vůbec řeči. Otec se musel víře teprve učit, ale nikoli už u Ježíšových nohou, nikoli už z dalších předložených pravd, ale doma, nad ložem umírajícího, který je uzdraven. Jinak řečeno: To, čemu se dnes tak snadno a rychle říká evangelizace (ač je to spíš výuka některým elementárním základům evropské kultury – religionistiky), to ukazuje jinam, než vedl královského služebníka Ježíš. Cestám víry se u nás neučí, učíme druhé spíš nepochybovat o naší vlastní apoštolské nepostradatelnosti a nenahraditelnosti.
Budeme slavit velikonoce; už židovské, tím spíš křesťanské velikonoce byly a jsou svátky víry. Opravdové víry, té, která je mocná, která ospravedlňuje, protože zjevuje milostivost boží právě takovou, jakou vskutku je.
Budeme slavit událost svého křtu. Křest je vyznáním víry na Ježíšův způsob, ne na jiný. Máme si připomenout a znovu uvěřit, že jsme skutečně pokřtěni v Krista a že je nejvyšší čas nechat tu víru také jednat.
Víte bezpochyby, že Jeruzalém dnešních dnů je všechno jiné, než Jeruzalém dnešního Izajášova úryvku. Přesto zcela určitě je už v srdci některých lidí izajášovským Jeruzalémem, fungujícím městem spásy. Díky těmto odvážlivcům Bohu bezmezně důvěřujícím se takovým jednou – v pravý čas, až přijde jeho kairos – určitě stane naplno, a to způsobem zřejmým i těm dodnes slepým.
A tak je to se vším. Víra nás přenese přes ty hrůzy, které jsme museli prožít, které do nás někdo vryl, anebo které jsme vyrobili my sami. Ve víře se člověk stává účastným života Božího. Kéž to smíme ochutnat. A nebudeme si to muset potom navzájem vysvětlovat.