Obvykle si lidé v duchu myslí, že ta Samaritánka byla hloupá ženská; jednak si pořídila mnoho mužů, jednak měla hodně zmatené náboženské názory. Navíc se pokouší diskutovat s Kristem; místo aby využila setkání s Ježíšem, říkají si takoví, klade vševědoucímu ošemetné otázky, aby ho nachytala na švestkách.

Nemyslím, že ta Samařanka jednala nevtipně. Naopak, chovala se mimořádně chytře. Hovor, který vedla, byl něco na způsob společenské konverzace dvou náhodných spolucestujících o politice; jenže vede se přes hranici velmi přísně střeženou – on je on a já jsem já. Až teprve dnes mne však napadlo: Tak nějak dnešní světský člověk vidí moji katolickou církev – jako tu Samaritánku: hlásá celibát, ale…; v oblasti náboženské teorie poroučí i Bohu, protože všechno ví, všechno zná. A místo mlčenlivé chvilky u Ježíšových nohou všude po světě vystupujeme jako zplnomocnění mluvčí a zároveň cenzoři Ježíšových výstřelků. Nemá ten světský divák vlastně pravdu?

Máme také obtíže s věrností, ne menší než měla Samaritánka. Máme mnoho pánů, hledáme jistoty u různých model: majetku, politického vlivu, obliby davů, potěšení z přepychu, z nedotknutelnosti atd. Také my vzhlížíme k Ježíši jako k někomu, kdo je tu na našem hřišti vlastně jako host, to on je na cizím hřišti, je konec konců Žid a my jsme katolíci, máme také své náboženství dnes daleko lépe propracované než mělo těch Dvanáct tenkrát. A ten cizinec může být rád, že se s ním slušně bavíme. Protože jeho etika horského kázání nám připadá nepraktická, přehnaná a zcela neaktuální – dnes se žije jinak, milý pane, dnes rozhodují jiné faktory – vymysleli jsme a v praxi vybrousili jinou stupnici hodnot. Ať žije kodex církevního práva!

Tu a tam se najde někdo, kdo něco z toho zahlédne a rázem mu je úzko: Kam to kráčíš, má církvi? Pro takové je pak nadějí, že Ježíš tu nábožensko-politickou konvenční konverzaci se Samaritánkou u Jakobovy studnice tenkrát rozmrzele nebo pohoršeně nepřerušil.

A je pozoruhodné, čeho všeho si lze na takovém setkání všimnout, hodně nám prozradí o realitě vztahu mezi církví a Kristem. Ježíš neváhá hovořit s ní, třebaže se tím vlastně proviňuje: žida takový jakoby zbytečný hovor s jinověrcem činil nečistým, i ti nepříliš nábožensky citliví Galilejci z Ježíšova průvodu se divili právem. Ne že by jejich Mistr nesměl mluvit se ženami, to je ani nenapadlo, vždyť ženy bývaly v jejich putujícím společenství běžně a možná i trvale. Ježíš jako Žid nesměl mluvit s cizozemcem, protože by se takovou konverzací morálně ušpinil. Ježíš se do té špíny přece jenom ponořil – a vyplatilo se to. Získal nejen Samaritánku, ale mnoho jiných z toho města.

My křesťané jsme byli po staletí formováni antisemitsky a egocentricky: není prý na světě pravdy, kterou by nenašel pozorný hledač i u katolíků. Katolíci jsou prý nedostižná jednička. Rádi zapomínáme, že křesťané jsou větví, která je až dodatečně naroubovaná na vinný kmen toho vyvoleného lidu. Třebaže je katolická církev nevěstou nevěrnou a navíc sebestřednou a třebaže s Ježíšem hovoří často hůř než ta Samaritánka, smíme doufat, že Kristus Janova evangelia ani s ní nepřeruší dialog.

Víra je dialogického charakteru, konstatuje poslední koncil. Jako s tou ženou tehdy, i s námi dnes Ježíš vede dialog. A budeme -li chtít, budeme -li o to stát, můžeme i my zaslechnout pravdivé pojmenování všech svých debaklů, slepoty i veškeré bídy našeho života.

A všimněte si, prosím, té Kristovy metody: Ježíš nehřímá jako Jonáš v Ninive, neodsuzuje mravní nepevnost Samaritánky, ač už měla tolik mužů; nepodsouvá jí chtivost smilstva, jak to rádi dělají naši učitelé morálky. Říká cosi zcela jiného: „Jsi nešťastná, hledáš a nenalézáš, už máš pátého a pořád ti to nestačí. Ani ten pátý není tvůj muž, není to někdo, o koho by ses mohla opřít. Hledáš a nenalézáš.“

To není kázání, to je hojící pravda.

Mnoho analogií s tou ženou nabízí boží slovo naší církvi: možná i ona bývala občas vzpurná, ale především byla nešťastná. Protože po všech těch reformách, které už m á církev za sebou, v příhodný čas znovu zasedli na stolici Mojžíšovu zákoníci, většinou se vzpíráme uvěřit v milosrdenství takové prý matky církve. Jenže pak se snadno stane, že reptáme nejen proti jejich výmyslům či „lidským nálezkům“, jak tomu říkali v gotické reformaci, reptáme občas i proti tomu Mojžíšovi našich novozákonních dějin spásy. Reptáme, že není voda, a my máme žízeň teď a chceme pít teď; ne však z pramene Krista, jen ze svých vlastních, třebaže už jen rozpukaných cisteren. Ježíš totiž říká, že má vodu, ale ta tryská do věčného života. Sice věčnost, ale až na věčnosti. To je dvojsečné samozřejmě.

Je to dvojsečné i jinak: někdy z té vody smíme pít už hned; pak je to událost už věčného života, vlamující se do našeho zde-bytí. Tak se může stát, že někdo si jí a pije své odsouzení, ačkoli má ještě život jakoby před sebou. Že pro mísu čočovice opravdu vyhandluje svou nezkrotnou svéhlavostí i nespornou prvorozenost. Ale stává se naštěstí i pravý opak – pět z těch družiček známého podobenství je vpuštěno nejen na svatbu, ale také navždy do přízně Ženicha.

Také bychom neměli zapomenout, že i tentýž Kristus Ježíš, který druhým nabízí tuto vodu živou a věčnou, ten sám pak žízní na kříži. Náš Pán nám vůbec negarantuje, že zde nikdy nebudeme žíznit; mluví o přemožení žízně věčné. Právě proto je tahle řeč pro Samařanku radostnou zvěstí, ta přece trpěla jakoby věčnou žízní po vztahu, který by ji naplnil.

Napřed ovšem klouže i Samaritánka jen po povrchu, napřed rozumí jen tomu viditelnému: „vždyť ani nemáš nádobu, kterou bys vodu z hlubin vytáhl“. Podobně i jeho přátelé se ptají, „kdo pak ti dal jíst“ – jako by bylo tak nemožné být nasycen ještě nějak jinak. Podobně my kloužeme po povrchu Ježíšových slov. Tak prý potřebujeme chrámy, které jsou zlaté, a které jsou ze solidního kamene, abychom uvěřili, že v nich bydlí Bůh. Ale on slibuje chrám z těchhle těch živých kamenů, z těch Samaritánek a Samaritánů, kteří dnes ještě nerozumí, ale za chvíli anebo už zítra uvěří. Jenže pro nás ortodoxní uvěřit, že i v nich, i v tomto nestylovém chrámu sídlí Bůh, to je přece jen příliš. Radši máme svoje jisté, radši máme své svatostánky, kam svého Boha umíme zamknout (a klíč má jenom ten, kdo pro to má na to zvláštní zmocnění; kdepak, k Bohu nemůže mít přístup každý, kam by to spělo, že!) My svého uvězněného Boha potřebujeme mít jistého, neumíme důvěřovat jeho podivným praktikám se Samaritány.

Ježíš naštěstí zná ty své nezdárné svěřence, to své zboží, zná svou nevěstu. Dávno ví, že kdejaká žena z ulice mívá pro vnitřní zákonitost svobody božího království víc pochopení než my se svým seriózním církevnickým zákonictvím. Je to dřina, dělat pastýře takovému zbožnému stádu. Ale Ježíš se nevzdá: „Z těch, které jsi mi dal, neztratil jsem žádného,“ řekne jednou.

Bylo by dobré, kdyby v nás aspoň ty letošní Velikonoce probudily odvahu důvěřovat v toho zvláštního Pána, v takového, jakým je a byl a bude. Není to náboženský vůdce, je to Pán. Ten přichází a odchází; slibuje věci, kterým na první poslech nerozumíme, ale kterým může porozumět naše srdce, to se totiž neptá na význam slov, to se ptá na to, kdo je říká, a jásá, že mně je něco řečeno od někoho tak milostného.

Toto jsou Velikonoce: voda, která tryská do věčného života. Netrapte se, že po těch 40 dnech postní opravdovosti zjistíte, že máte stejné nectnosti jako předtím. Radujte se, že vám už Pán nabídl vodu do věčného života. To není jen Boží Slovo, to je i samotná milost; kdekomu totiž chybí ne tak jistota věroučného systému jako jistota, že je milován, kdekomu chybí vědomí, že někdo o jeho lásku stojí. Lidé se navzájem zmocňují bližních násilím a odhazují je s žízní ještě větší. Něco podobného prožívají i církve – podobně jako ta Samaritánka dnešního úryvku, hledající u mnoha mužů. Tu milost Ježíš nabízí a dává. Jak říká na jiném místě Izajáš, dává ji zadarmo, a ještě pobízí: berte.