Abychom se přiblížili smyslu výpovědi dnešního evangelia, připomeňme si v úvodu jakýsi rámec Markova evangelia. Jeho literární dílo je nejkratší a tím i nejstručnější. Také proto jsou evangelistova sdělení poměrně strohá, úsporná s několika příběhy v jednom, avšak jsou obsahově hutná. Vzhledem k době vzniku evangelia jako uceleného útvaru, je již jeho autor ovlivněn – poselstvím „dobré zprávy“, kterou ponejvíce hlásal a šířil apoštol Pavel, a která byla základem víry a šířila poselství Ježíšových učedníků i jeho následovníků ve vznikajících křesťanských obcích. Byla také jejich životní praxí. Šlo převážně o ústně tradované poselství o smrti, vzkříšení a vyvýšení Ježíše k Bohu, o poselství potvrzující v židovském prostředí známá proroctví o Zachránci, která se naplnila. Jak víme, je jeho dílo prvním svého druhu a obě další dvě synoptická evangelia pak také z něho čerpala. Markovo svědectví se týká až dospělého Ježíše a lze v něm poměrně srozumitelně vnímat přijetí a převzetí tzv. Pavlovské dobré zprávy o završení velikonočního příběhu a svědectví o zkušenostech s působením Ducha svatého na přímé účastníky i jejich následovníky.

Autor s  nepatrným časovým odstupem tuto tradici shromažďuje do celku „obohacuje ji“ a připomíná, že radostná zpráva začíná právě už „sestoupením Boha do světa lidí“ vtělením se do člověka Ježíše z Nazareta, v němž má Bůh zalíbení. Viděno a konfrontováno s povelikonoční zkušeností je Ježíšovo veřejné působení po křtu v Jordánu, tedy jeho učení i hlásání přítomnosti Božího království, je tak přesvědčivé a podivuhodné, že u jeho stoupenců nemá být pochyb o Ježíšově úzké spjatosti s Bohem, ani pochyb o jeho bezmezné vydanosti Boží vůli.

Také v dnešní evangelijní perikopě se projevuje jakási úspornost a přesto obsahová zahuštěnost, kdy v jednom příběhu odehrávajícím se v Ježíšově rodné galilejské  krajině, můžeme postřehnout hned několik poselství, která chce evangelista sdělit. „I vešli do Kafarnaum. Hned v sobotu vešli do synagogy a učil. Byli ohromeni jeho vyučováním, neboť je učil jako ten, kdo má pravomoc, ne jako učitelé Zákona.“. Forma popisu – tzv. zpřítomnění děje (hned vešli, učil) – má zdůraznit trvalou aktuálnost svědeckých sdělení svým současníkům i dalším generacím, tedy nám všem. Máme také přijmout skutečnost, že Ježíšem hlásané přicházející Boží království se začalo uskutečňovat tím, že Zákonu a prorokům se nemá pouze učit a naplňovat jejich literu, ale chce, aby každý chápal jejich smysl v Duchu Božím jako živý program pro každodenní život. Dobrou zprávou pak je, že to Ježíš činí z Boží vůle, a že „prožitek procesu“ Ježíšova vrůstání do Boží vůle při křtu jej zcela naplnil a s Bohem sjednotil. Marek Ježíšův příběh, a vše co první křesťané prožívali po velikonoční události, vrací do jeho původního prostoru a času (právě tím jej „obohacuje), aby podal nejen prvním křesťanům ujištění, že Ježíšovo veřejné působení i jeho vzkříšení mocně působí na současníky, ale také ujištění, že bude účinné skrze Ducha svatého také pro všechny budoucí generace. Ježíš člověk je tou záchranou a Synem Božím, jak byl později titulován.

Ježíšovo působení se stává tak účinné, že ponořením se do Boží vůle je možné přemáhat a uzdravovat posedlost nečistými duchy – démony, jak Marek dobově označuje zlo nebo urputné setrvávání ve vzdoru.

„V jejich synagoze byl právě člověk s nečistým duchem. Vykřikl:  Co je ti po nás, Ježíši Nazaretský? Přišel jsi nás zničit?“.

Tyto verše nám vypovídají nejen o Ježíšově projevující se moci – autoritě Boží, s níž „vyžene“ zlého ducha z toho posedlého člověka, ale také varují a vypovídají něco o tom, z čeho může vzejít nebezpečí pro každého člověka. A sice, místo toho, abychom byli ohromení či žasli nad způsobem a výsledkem Ježíšova působení, podobně jako jeho posluchači v synagoze, může se vyskytnout v lidských příbězích minulosti i naší současnosti někdo, kdo „popustí uzdu“ posedlosti nečistým duchem – uzdu svému urputnému až chorobnému vzdorování. Tou posedlostí může být onemocnění „nitra – duše“ na mnoho způsobů. To se může přihodit i někomu z nás. V biblických výkladech textu Markova evangelia je toto starověké vyjádření posedlosti interpretováno jako vnitřní rozpolcení, podezírání a strach – odcizení. Ilustrují to slova: „Co je ti po NÁS? Přišel jsi NÁS zničit?“. Příčinou vnitřního odcizení jednotlivce se může stát pýcha nebo nekriticky přijímaný vliv „tzv. podporovatelů“ (zde vyjádřeno“ „nás“), často vygenerovaných různými ideovými, náboženskými, davovými či jinými sociálními manipulacemi působícími zlo místo dobra. Zde to lze vnímat jako „odcizení se“ přirozené tradované víře v Hospodinovu přislíbenou pomoc a blízkost, a nezvladatelný strach z nové interpretace.

V Markově evangeliu je uveden právě tento uzdravující mocný Ježíšův čin jako první „zázrak“ jako ujištění, že Ježíš je spojen s „mocí“, která je nadřazena zlým (nečistým) duchům. Ale asi také proto, že Ježíš rozpoznal, že odcizení se a bránění se Božímu Duchu, je nejzávažnější a nejnebezpečnější překážkou k víře v Boží záchranu a péči. Proto Ježíš tak rázně, a nejen na tomto místě, přikazuje tomuto „zosobněnému zotročujícímu a strachem svazujícímu zlu, aby „odešlo“ z vědomí tohoto, či kteréhokoli člověka. Totiž jedině radikální obrat v našem přístupu k Božímu mocnému jednání a uznání jeho svrchovanosti, je předpokladem přijetí víry v Boží záchranu „z nemocí“ i víry v odpuštění našich selhávání.

Celé evangelium je svědectvím o takové spáse.

Zůstaneme-li otevření laskavé a milosrdné Boží moci, která se díky velikonočnímu příběhu projevuje v Ježíši Kristu také v našich životních příbězích, pak budeme moci žasnout jako jeho první následovníci nad tím, že ten Svatý Boží nás nepřišel zničit svými nároky, ale je jedinečnou naší nadějí a podporou na cestě k Boží vládě zde mezi námi i na konci věků.