Dnes je druhá neděle postní a my se již druhý týden připravujeme na slavení Velikonoc. Postní doba by pro nás měla být takovou „cestou do Jeruzaléma“, která nás dovede až k Velikonocům. Pokusme se ve svých myšlenkách jít po této cestě s Ježíšem a jeho učedníky – po cestě ke kříži, která ale Golgotou neskončí. Možná se nám pak podaří lépe a v plném rozsahu pochopit, co znamenají slova: „Syn člověka musí mnoho vytrpět a být zavržen od starších, velekněží a učitelů Zákona, být zabit a po třech dnech vstát z mrtvých“.

Ježíšovo sdělení této skutečnosti není pouhou informací, evangelista Marek uvádí, že Ježíš tomu začal své učedníky učit. Chtěl, aby si to základní a podstatné dobře uvědomili a vryli do paměti. To Ježíšovo vyučování je nezbytné také pro nás. Vždyť on přinesl lidem obraz Boží a poselství o jejich věčném vyvolení. Chtěl jim ukázat, jak moc je Bůh miluje, ukázat, že „Bůh lidem nikdy „Nebe“ nezavřel! Svým jednáním se snažil napravovat mylné představy svých současníků o Bohu sice mocném, silném, ale také vlastně krutém. Před tou poslední cestou do Jeruzaléma procházel s učedníky zemí, především územím Galileje, jako potulný kazatel, rabi, prorok, uzdravoval nemocné, s láskou a zájmem se věnoval lidem na okraji společnosti, rád sedal s lidmi ke stolu. Přišel na svět s nepochopitelnou Božskou touhou po lidech. Promlouval k nim v obrazech a podobenstvích, aby mu lépe rozuměli. (Připomeňme si např. sílu podobenství o marnotratném synovi, přesněji řečeno o milosrdném otci). To je příkladem Boží otcovské lásky, každý se  ze svých „průšvihů“ může vrátit k němu, On čeká s otevřenou náručí a běží svým dětem naproti!). Učedníci s Ježíšem chodili moc rádi a ochotně mu naslouchali, radovali se z toho, že si dokázal získávat nadšené stoupence. Vždyť Ježíš mluvil a jednal s takovým nárokem, jako by ho pověřil sám Bůh a jako by veškerá záchrana lidí spočívala v tom uvěřit mu a následovat jeho příkladu. Nemohli si však nevšimnout, že Ježíš svým výkladem Boží vůle a židovských zákonů i svým někdy dost neortodoxním chováním vyvolává pohoršení zvláště u náboženských a politických vůdců, zákoníků a farizeů.

Rozuměli však učedníci Ježíšovi? Když se jich ptal: „Za koho mě pokládáte vy?“, odpověděl mu pouze Petr, který řekl: „Ty jsi Mesiáš, Syn Boha živého“.

Učedníci jdou při své poslední cestě s Ježíšem do Jeruzaléma a on před nimi předpovídá své utrpení, chce je na to připravit. Předpověď utrpení z Ježíšovy strany je začátkem procesu, na jehož konci mají učedníci pochopit pravou povahu jeho poslání.

To, co říká Ježíš, se Petrovi nelíbí, má svou představu (jistě nejen on) o Mesiáši, kterou Ježíšova slova nabourávají. Mesiáš je přece ten, kterého tolik lidí toužebně očekává, ten, kdo má obnovit izraelské království a dát věci zase po mnoha letech do pořádku. Ta zmínka o smrti to přece přímo vylučuje! Smrt Mesiáše je pro něj nepřijatelná. Proto si vzal Ježíše stranou a řekl mu: „Bůh tě chraň, Pane, to se ti nesmí stát!“ Možná si myslel, že by bylo dobré, aby se s Ježíšem chvíli drželi stranou, než se situace uklidní, on přece nemůže umřít! Ježíš ale není Mesiášem, za jakého ho pokládají lidé. Svou předpovědí utrpení poopravuje učedníkům jejich vžitou představu mesiáše. On je Mesiáš, který bude trpět, ví, že to jinak nemůže být. Otevřeně se „navezl“ do tří respektovaných skupin představujících židovskou elitu. Chce-li být věrný svému poslání, zjevit dokonalou lásku svého Otce k lidem, musí podat vrcholný úkon lásky – bude ho to stát život. (Nikdo nemá větší lásku než ten, kdo pro své přátele dává život.) S pevnou důvěrou v Boží pomoc, zastání a smilování tváří v tvář utrpení tuto skutečnost přijímá, pevně se pro ni rozhodl. Nechce, aby ho od jeho rozhodnutí někdo odrazoval. Proto říká Petrovi jako pokušiteli: „Jdi ode mne, satane, protože nemáš na mysli věci Boží, ale lidské“. Ježíšovi nejde o to Petra od sebe odehnat. Jeho ostrá výzva znamená – nestav se mi do cesty, neblokuj mi ji, nesváděj mě z ní. V některých překladech je uvedeno: “ jdi za mne!“ To znamená, že mu Ježíš ukazuje, kde má být tj. za ním, aby jej mohl následovat.

Když Ježíš připravoval učedníky na své utrpení, nezatajil jim ovšem ani to radostné – že třetího dne vstane z mrtvých. To oni ale zřejmě přeslechli, to už nevnímali.

Ježíšovo vyučování pokračuje dále:

„Chce-li kdo jít za mnou, ať zapře sám sebe, vezme svůj kříž a následuje mne!“ Nejde o nějaké chorobné popření sebe sama, ale o ochotu pro království Boží sledovat ještě jiné cíle, než jsou moje vlastní přání. Jde o to neklást své vlastní zájmy nad to, na co se zaměřil Ježíš. Jedná se nejen o snášení nejrůznějších těžkostí, ale o naši ochotu nechat se vést Ježíšem, mít rád druhé a být připraven je obejmout přesto, že se na nás provinili.

Kdo by chtěl svůj život zachránit, ztratí jej, kdo by však ztratil svůj život kvůli mně
a evangeliu, zachrání jej.

Ten kdo chce prožít svůj život bez ohledu na Krista a jeho evangelium, ztratí možnost získat s Ježíšem nový rozměr života. Odevzdá-li však někdo svůj život Bohu a následuje Ježíše v lásce a darování se druhým (to znamená, že spotřebovává, ztrácí tím svůj život), získá skrze Ježíše “vícerozměrnost” žití, jeho novou “alternativu”. A tu neztratí ani koncem pozemského života. To není ztráta, to je záchrana!

Kdo by se styděl za mne a má slova, za toho se bude stydět i Syn člověka.

Stydět se za Ježíše a za jeho slova znamená nepřiznávat se k němu ani k tomu, co nám přišel sdělit. Přiznat se k němu svým způsobem života, případně i slovy můžeme, ale jen do té míry do jaké jsme ho poznali, do jaké míry nás uchvátilo jeho evangelium a ovlivnilo naše životy.

Ježíš je stále s námi, ale jinak než s učedníky.

Nechme se od Ježíše stále vyučovat. Mluvme s ním ve svých modlitbách, pročítejme si evangelia, čtěme častěji Ježíšova podobenství a zamýšlejme se nad nimi. Lépe ho tak poznáme a bude se to moci více projevit ve způsobu našich životů. Podaří-li se nám to, jistě se k nám Syn člověka přizná, až přijde ve slávě svého Otce se svatými anděly.