Porozumět dnešním textům je pro mne těžké.

Kdyby bylo všechno tak jednoduché jako jejich symbolika: voda, která hasí žízeň, je symbolem vody živé, Boží moci, která hasí všechny žízně lidského života a vrací lidem na poušti naději, že z pouště dojdou až do své zaslíbené země.

Ale nerozumím tomu, jakým lidem se v těch příbězích dostalo Božího doteku. To jsou lidé, se kterými já bych nechtěl mít nic společného. Nechtěl bych mít nic společného s těmi bláhovými Izraelci na poušti, kteří podle vyprávění Exodu předtím na sobě zakusili zachraňující Boží moc, mocnou paží je Bůh vyvedl z egyptského zajetí, a nyní proti svému takto mocnému Bohu reptají jen proto, že mají žízeň. Nechtěl bych mít nic společného se vzdělaným Šavlem, jehož povaha byla ale pokřivená, byl to fanatik v dodržování Zákona, a to ho vedlo až k pronásledování křesťanů jako božích nepřátel. A vůbec bych nechtěl mít cokoli společného s tou samařskou ženou, ta si pohrává s otázkami o místě správného slavení Boha, a hlavně si pohrává s muži a zneužívá jednoho za druhým ke svému prospěchu.

S takovými lidmi já bych nechtěl nic mít. Nerozumím tedy, jak to, že k takto nekvalitním lidem, kteří nic od Boha nechtějí nebo rovnou reptají, se Bůh přiznává a dává jim vodu skutečnou i živou, vlévá Ducha lásky do jejich srdcí.

Snažil jsem se porozumět, díval se na to ze všech možných úhlů. V tom pouštním příběhu se třeba píše, že izraelity vyvedl na tu poušť sám Bůh. Sám Bůh – to znamená, že ta poušť byla skutečná, žádné kulisy. To se stane těm, kteří poznali spoustu dobrého ve svých životech, měli dobré rodinné zázemí, vzdělání, talenty, živobytí, vztahy, ale pak jejich životní osud najel na mělčinu a začali umírat žízní. Nevymysleli si ty své krize a karamboly, prostě byli do nich životem skutečně zavedeni a začali toužit třeba jen po obyčejné vodě, aby nezemřeli žízní. A nedostatek vody byl tak silný, že takoví poutníci života pozbyli své víry ve smysl celé své životní cesty, obvinili své blízké i svého Boha a začali přemýšlet o lepším vůdci, lepším bohu, lepším evangeliu, lepší zemi zaslíbené. Ve zkoušce žízní neobstáli. Pak – a tomu hlavně nerozumím – přes své selhání a reptání byli nezaslouženě napojeni vodou skutečnou i živou. A do konce svých životů vzpomínali nejen na tu vodu, které se jim dostalo, ale i na to své selhání, na tu svou Massu a Meribu, na místo pokušení a nevěry. A ten autor Exodu to zapisuje svým čtenářům jako poučení, že Bůh se ujímá se lidí, kteří si to nezaslouží, kteří jsou nevěrní. Opravdu se stává, že lidé mají číst i o selhání svých předků, kteří jsou zachráněni navzdory svému selhání? Nemáme raději číst o těch, kteří byli silní a neselhali a Bůh je odměnil?

A známe takové kteří neselhali, ty různé Šavly z Tarsu, kteří byli silní a spravedliví, věděli, co se před Bohem sluší a patří. Rozumím, že s takto kvalitními lidmi se to nedá příliš vydržet, protože ve svém přesvědčení, že vědí, co je pravda jsou nejen nesympatičtí, ale nakonec přímo nebezpeční, umí i pronásledovat ty, kteří věří jinak než oni. Nerozumím ale, že Bůh takového Šavla neodmění na jeho kvality, ale udeří na něj a přemůže ho, přeformuje ho. Ten Pavel z Tarsu začne svou spravedlivou sílu považovat za slabost a napíše o Ježíšovi, že zemřel za nás, když jsme byli bezmocní, slabí a bezbožní. Ten silný člověk pak dokonce napíše, že se chlubí i svými souženími, ne tedy tím, čeho dosáhl, ale chlubí se tím, čeho nedosáhl, co nezvládl, chlubí se svou slabostí. Vypadá to tady, jako by Bůh ze silného člověka udělal člověka slabého. Uvažuji, jestli mi není spíš sympatický ten „starý“ Pavel než ten „nový“. Ale kupodivu právě ten „nový“ Pavel v listu Římanům působí svobodně a šťastně.

Rozumět se tomu nedá. A ta žena u studny ani za rozumnou řeč nestojí. Umí to s muži, náboženství je pro ni přinejlepším hrou, umí a chce životem dál chytře proplouvat. A nestane se nic jiného, než že ji Ježíš pravdivě řekne: ano, právě tak to s tebou je. Proč Ježíš vůbec mluví s takto nekvalitním člověkem? Aspoň něčemu rozumím, totiž tomu, že ta žena zůstane nesympatická a nedůvěryhodná i po setkání s Ježíšem – lidé jí nakonec řeknou: „Teď už věříme, ale ne pro to, co jsi říkala ty‘. Ano, nic vnějšího se s tou ženou nebo s Pavlem nebo i těmi na poušti nezmění: jací byli, takoví jsou a takoví i budou, nedůvěryhodní před lidmi i Bohem. Ale proč tedy i tato žena působí nyní jako svobodná a šťastná?

Nerozumím a nerozumím tomu, že nedůvěryhodnost takových lidí není překážkou tomu, že je sám Bůh ospravedlní, prohlásí za důvěry-hodné ve svých očích a oni pak působí svobodně a šťastně. Čím si zasloužili, že do jejich srdce byl jako by vylit Duch lásky? Jak to, že je zkušenost selhání a záchrany tak proměnila, že je jejich trvající nedůvěryhodnost přestala svazovat, a začali myslet a jednat jako noví lidé plní radosti a pokojné naděje?

Asi tomu nikdy neporozumím, že nedůvěryhodní jsou Bohem (ve křtu) prohlášeni za důvěryhodné, za spravedlivé.

Vidím kolem sebe spoustu lidí, kteří nedůvěryhodní byli, jsou a budou. A ano, vidím, jak někdy skutečně žízní, jak potřebují, aby k nim někdo přišel a dal jim vodu, aby na ně třeba jen promluvil s laskavou otevřeností nebo se s nimi jen tak setkal v síle své vlastní slabosti. Že by zrovna díky mému zájmu o ně mohli takoví lidé zakusit, že jejich nedůvěryhodnost není překážkou zájmu a lásky lidí, zájmu a lásky Ježíše, zájmu a lásky Boží? Můj zájem že by takovým lidem mohl otevřít cestu ke štěstí, cestu radosti a pokojné naděje?

Tak třeba jednou tomu všemu porozumím.