Když posloucháme slova o pronásledování nebo osobní likvidaci, budeme-li následovat Ježíšovu cestu – jeho životní postoj, nebo jsme dokonce varováni, že Ježíš přišel …“postavit syna proti otci, dceru proti matce, snachu proti tchyni; a nepřáteli člověka budou členové jeho domácnosti“ (Mt 10,36)., můžeme podlehnout beznaději nebo vzdoru vůbec takové povolání k následování Ježíše přijmout. Pokusme se dobrat se kontextu a smyslu, proč taková slova jsou započtena do Dobré zprávy. Vzpomeňme na evangelium a homílii z minulé neděle (o povolání učedníků) a také na téma ke sdílení při modlitbě před cca 10 dny, kdy jsme uvažovali nad textem z listu Žd, že „…Bůh pro svůj lid učinil domov, ale Kristus jako Syn je nad domem Izraele. Jeho domem jsme my, zachováme-li si až do konce pevnou důvěru a chloubu naděje“. V obou případech se nám dostává ujištění boží přízně, ujištění, že domov je přístřeším v nepohodě, prostředím bezpečí a pokoje. A často si připomínáme, že takto by měla působit i cirkev. Slyšeli jsme, jak Ježíš oslovuje své učedníky docela jasně vymezujícím prohlášením: „Žák není nad učitele ani sluha – služebník nad svého pána“.

Toto konstatování ve mě vždy evokovalo spíše poukázání na více cennost onoho zmíněného učitele či pána, než na docenění a podpora žáka – učedníka. Všechna tato slova dnešního evangelia však zapadají do předchozích Ježíšových rad a výzev a jsou pokračováním upozorňování jeho učedníkům (Mt 10), na nástrahy, na které mohou narazit, vydají-li se po jeho cestě, která je nejen „strhla“ k následování v prvotním úžasu, ale které mohou potkat i nás, kteří jsme tuto cestu více či méně v úžasu zvolili také. Připomíná nám, že nebudeme úspěšnější než on. Máme chtít být právě jako Ježíš. Stačí to vrchovatě. Nečekejme, že budeme úspěšnější než Ježíš. Vždyť Bůh nás přijímá jako své syny a dcery a činí z nás Ježíšovy sourozence – v Jeho domě, ve stejné Jeho domácnosti. Cokoli bychom chtěli vymyslet lépe, než náš Pán, bylo by „farizejské“, bylo by nepatřičné a navádějící k pýše v důvěru vlastních schopností poopravovat  Boží nabídku.

Možná častěji než pýcha, nás motivuje strach a obavy, jestli naše praxe „putování s Bohem“ je dostatečná. Jestli ponese ono pověstné ovoce? V posledku je výsledek takových našich postojů stejný. Vytváříme si iluzi Boha – NE Zachránce, s kterým sice chceme „jít kus cesty“ a při níž však očekáváme „ocenění“ NAŠÍ snahy, ale navzdory všemu často spíše prožíváme frustraci z vlastního jednání nebo z jednání druhých.

Z evangelijního vyjádření (ve verších. 25-26 „ Nebojte se jich“) zaznívá nejen Ježíšova výzva směrovaná tehdejším učedníkům, aby vůči učitelům a náboženským vůdcům farizejského prostředí beze strachu „odhalovali“ a „vynášeli na světlo“ to, co jim zůstává dosud skryté – tedy Hospodinovu přítomnost ve vzkříšeném Ježíši a JEHO SVRCHOVANOST. Ale je to výzva také nám, abychom tento postoj měli vůči učitelům a náboženským vůdcům, kteří mají – ač mají být v roli služebníků – tendence klást lidská a institucionální (tzv. církevní) pravidla a nařízení nad Boží ujištění.

Budeme-li opravdu více spoléhat na Ježíšovy rady a výzvy, stanou se nám povzbuzujícími nejen v našich osobních krizích a těžkostech, ale velmi užitečné a osvobozující také v našich rolích ve křtu povolaných pro druhé. A tak verš z úvodního dnešního evangelia je vlastně naší obrovskou poctou: ^„Stačí, aby učedník byl jako jeho učitel a služebník jako jeho pán“. Ježíš nás ujišťuje: „A nebojte se těch, kdo zabíjejí tělo, ale duši zabít nemohou“. Sice na rozdíl od Ježíšových současníků žijících v  pro ně v ryze nepřátelském židovském prostředí, které je ohrožovalo často i na životě, nás nikdo fyzicky neohrožuje (i když v dějinách spásy to nebylo neobvyklé). Nám se může zdát, že jsme omezováni či ohrožováni ve svém domnělém „osobním prostoru – ve své bublině“, který uplatňujeme ve vztazích, ve společnosti i v církvi a hlavně ve vztazích s našimi blízkými či nejbližšími. Proč bychom se měli bát? Protože Ježíš přišel postavit syna proti otci, dceru proti matce, manžela proti manželce, atd…? Znovu si připomeňme, že tato Ježíšova vyjádření nám mají být pravdivým návěstím, že úžas, se kterým jsme se vydali na cestu za NÍM, bude pravděpodobně doprovázen těžkostmi více či méně zraňujícími naše pravdy i iluze. Osvobozující však pro nás bude ujištění, že i v „tom“ je s námi Pán; On ví i o křivdách jedné či druhé strany. Každý asi zakouší nebo zakusil situace, kdy jsme zpochybňováni v našich postojích osobní víry či cesty jejího naplňování, kterou jsme k životu s Bohem přijali. Platí to také obráceně – někdo jiný, blízký, takové zpochybňování zakusil třeba od nás. Evangelijní text nás upozorňuje na to, že se to pravděpodobně stane. Avšak Ježíšovo šokující varování (Mt 10,36) nás uvádí do pravdy, že následování Ježíše a Boží království jsou více než rodinné a společenské vazby.

A abychom neotupovali naléhavost Ježíšových varování, připomeňme si také výrok o „meči versus pokoj“ Od protivníků často přicházejí argumentace zpochybňující naši víru prostřednictvím různých klišé (např. rodina je nade vše; nebo nejdůležitější je jednota) – už málokdo dodá, že nejdůležitější je jednota s Bohem a že jednota není stejnost, či argumentace manipulativní včetně citových vydírání (jestli mě máš rád, tak nebuď fanatik…). Pak nás takové požadavky nesmí nechat v „klídku“, ale už vůbec by se nemělo stát, že propadneme neústupné pýše o své pravdě! Jestliže jsem uvěřil v život s Kristem, který mě nese a dosvědčuje se zkušenostmi naděje, musím si za tímto poznáním opravdu stát. Pokoj v Kristu má přinášet dynamiku a rozhodnost. Přichází na řadu onen „meč, který to rozsekne“. Nutně musí přijít jasná volba. Ale právě zde je na místě připomenout si každý sám sobě, že všichni jsme děti Boha, a proto se to radikální ostří meče – zapřít – nezapřít Boha, přiznat se k němu – nepřiznat, žít z víry – živořit bez ní, musí dít v pokoře a s vědomím, že sice „můj osobní prostor“ má před Hospodinem neskonale vyšší cenu než vrabci z tržiště, ale nikoli takovou, kterou bych použil k „převálcování“ druhého. Tato osobní volba, její naplňování i řešení nastalých důsledků nemusí být snadné, a spíše je „nesením svého kříže“, tedy je spíše „skokem do rizika“ života s druhými i blízkými. Rizika, které postoupil i Ježíš, často v úzkosti, ale s vírou v pomoc nebeského Otce. Tomu, kdo mě nechápe, zpochybňuje či pronásleduje, bych i já měl přinášet trpělivě a pokud možno srozumitelně a vynalézavě důvody mojí víry, smiřovat rozdíly, ne je prohlubovat, být ochoten naslouchat a být ochoten proměně v předsudcích vůči druhému. Chápejme to správně. Může se stát, že někdo použije pověstný meč i proti nám, ale my bychom to dělat neměli nikdy. Zkrátka úkolem učedníka je vynášet na světlo to, co mi bylo Bohem darováno a nikdy v tom neustávat. A nebojme se selhání, zvláště s těmi nejbližšími. Hospodin na nás nenaloží více, než uneseme. Dal nám dostatek milosti k projevu trpělivosti a tolerance, která může přivádět k naději, že v Božím království je prostoru dost i pro odlišné vírou i cestou k Bohu.

Budiž nám tedy Dobrou zprávou, že i když se i na nás bude naplňovat úděl Ježíšových učedníků v hojné míře, výsledkem naší naděje bude jistota z dnešního 2. čtení (Ř 6, 8) „Jestliže jsme s Kristem zemřeli, věříme, že spolu s ním budeme také žít“. Vždyť ani ON svou totální vydaností Otcově vůli, veden jeho Duchem, neskončil v pověstné Gehenně zmaru.