Jak pokračovat ve své životní cestě

Jan Zemen
1Kr 19,1-15a; Ž 42,43; Ga 3,23-29; L 8,26-39
19. 6. 2022, Klíček
12. neděle v mezidobí, cyklus C

Tématem dnešní liturgie je to, jak Hospodin vrací smysl našim cestám. Pokusím se to více rozebrat na životní cestě a službě proroka Eliáše, která v 1 Kr 19 zdánlivě pozbyla dalšího smyslu. Budu tvrdit, že právě ta zkušenost vlastní bezmocnosti je příležitostí pro otevření se rozhodující Boží síle a uvěření ve smysl další služby. Ale začněme popořádku.

Jezábel byla dcera Etbaala, krále Sidóňanů. Izraelský král Achab si ji vzal za manželku, i když sloužila Baalovi. Jezábel sváděla krále Achaba a všechen lid k modloslužbě, podporovala proroky Baala a Ašery a snažila se vyhladit proroky Hospodina. Naopak Eliáš se snažil skrývat Hospodinovy proroky v jeskyni. Dnešnímu úryvku předchází kapitola 18., kde jde Eliáš do přímé konfrontace s Jezábel. Sezve všechen izraelský lid na horu Karmel a zkouší čtyři sta padesát Baalových proroků a čtyři sta proroků Ašeřiných, jestli dokážou přivolat oheň na zápalnou oběť. Jim se to nezdaří ani po celodenní modlitbě, zatímco Hospodin pohltí Eliášovu oběť ohněm z nebes ihned po první modlitbě. Eliáš je natolik rozhorlen, že pobije všechny pohanské proroky mečem, jak jsme slyšeli i v dnešním čtení. Král Achab s Jezábel se veřejné zkoušky neúčastnili. Jezábel se pak o to víc chtěla zbavit Eliáše, stejně jako zahubila všechny ostatní Hospodinovy proroky před ním. Eliáš se jí zjevně bál mnohem víc než ostatních Baalových proroků. Dle Word Biblical Commentary (WBC) pochopil Eliáš zprávu od jejího posla jako konec svého působení v Izraeli. Měl dojem, že jeho dílo bylo neúspěšné. Izraelci se klaní Baalovi, on je posledním Hospodinovým prorokem a brzy bude i on zahuben Jezábel. Není lepší než jeho otcové. Chce zemřít. Zdá se, že Eliáš si není jist Hospodinovou ochranou a pomocí ani po zázraku, kdy byla přijata jeho zápalná oběť. Nebral bych to nutně jako malověrnost, ale jako projev toho, že Eliáš nebyl kouzelník, který by dokázal svého boha magicky ovládat, tak jako Baalovi proroci. Eliáš byl služebníkem živého Boha. Věděl, že Bůh Izraele není nástrojem v jeho rukou, ale spíše naopak. V danou chvíli si ale nebyl jist smyslem své služby – známe to z našich zdánlivě bezvýchodných situací. Eliáš tedy utíká do Judska, kam už moc Achaba a Jezábel nesahá. V Beer-šebě propouští svého sluhu, což lze dle WBC chápat jako vzdání se svého prorockého poslání a služby. Pak jde dál den cesty do pouště, což už není země Hospodinova, kde byl on povolán ke službě. Je to vlastně dezerce. Pod janovcem ale začíná konat Hospodin. Eliáš se setkává s andělem a ten ho posilňuje na další cestu. Dá se říct, že ho posílá ho přímo ke zdroji.

Hora Choreb se ztotožňuje s horou Sinaj, kde Mojžíš obdržel desky zákona nebo se setkal s Hospodinem v hořícím keři. Eliáš se tedy jde setkat s Hospodinem – zatím má dojem, že mu jde odevzdat podepsanou rezignaci spíš než žádost o prodloužení mandátu. Hora Karmel, kde Eliáš pobil Baalovy proroky, je u dnešní Haify, je tedy vzdálena od Chorebu na jižním cípu Sinajského poloostrova asi 600 km. Eliášovi stačilo urazit průměrně 15 km za den, ale je to cesta pouští, která trvala Izraelitům s Mojžíšem 40 let. Eliáš ji urazí za 40 dní bez jídla a pití. Touží po setkání s Hospodinem, je to pro něj vnitřní příprava. Po příchodu na Choreb nocuje v jeskyni a Hospodin ho ptá: „Co ty tady?“ Dle WBC tím myslí: „Proč nejsi ve službě v Izraeli?“ Pak ho vyzývá, aby se postavil na vrchol hory. Tam Hospodin prochází kolem a nastává postupně vítr, zemětřesení a oheň. WBC popisuje tyto jevy jako typické symboly theofanie a pomíjí poznámku, že v nich Hospodin nebyl. Pak teprve zazní tichý ale zřetelný Hospodinův hlas a znovu se ptá: „Co ty tady?“ Dle WBC tím dává Hospodin Eliášovi možnost si uvědomit, že on je se svou silou zcela v koncích. Takové uvědomění vlastní slabosti a vnitřní vyprázdnění je příležitostí pro přijetí nové síly, nového úkolu od Hospodina. Eliáš se má se vrátit do Izraele, zpět do služby. Dnešní úryvek končí neutěšeně damašskou pustinou, ale verš pokračuje tím, že Eliáš má pomazat nového krále Jehúa a proroka Elíšu. Je to možná trochu šokující. Eliáš si může myslet, že ho Hospodin posílá na jistou smrt. V Izraeli bude opět v moci Jezábel, která už pobila všechny ostatní Hospodinovy proroky. Nechci příliš spekulovat, ale nabízí se tu otázka, proč Hospodin neřekne Eliášovi: udeř holí tady do skály a Jezábel ulehne s horečkou a nevydrží do rána. Pak se můžeš vrátit do Izraele a pomazat nového krále.“ Neřekne to. Hospodin nás vede po náročnějších cestách. Zdá se, že to nejdůležitější na naší cestě je projev důvěry a spolehnutí se na Hospodina. V 2 Kr 9 se dočítáme, že Jehú byl pomazán za krále Izraele až Elíšovým žákem a Jezabel byla ušlapána koňmi. Hospodin tedy byl věrný svému lidu a Eliášovi i přes jejich slabosti a našel východisko ze zdánlivě beznadějné situace. To ale Eliáš na Chorebu ještě nemohl vědět a musel projevit důvěru. Pochopení smyslu přichází až později nebo je smysl právě tom samotném uvěření a obrácení.

Osobně si troufnu tady odkázat na rabína Aryeh Kaplana, který v knize Meditace a Bible vykládá Eliášovu zkušenost na Chorebu jako vnitřní proměnu jeho duše, která se skrze putování a pak modlitbu dostává ze stavu bouře a zemětřesení do stavu utišeného, kde je možno zaslechnout tichý a zřetelný Hospodinův hlas. Impulsem pro návrat do „prorocké služby“ tedy není nějaké triumfální znamení (v zemětřesení Hospodin nebyl), ale tichý vnitřní hlas. Doufám, že ho můžeme po utišení rozbouřených dílčích hlasů v naší mysli zaslechnout i my.

Na závěr bych se pokusil Eliášův příběh shrnout tak, že Hospodin jedná ve svém stvoření skrze své služebníky.  Nezjevuje svou přítomnost přímo a ve velkém rozsahu, například tak, aby uzdravil všechny nemocné nebo nasytil všechny hladové. Spíše vstupuje do jednotlivých životních příběhů a inspiruje nebo posiluje každého zájemce, aby mohl pracovat na Jeho díle. Každý máme nějakou cestu, která je někdy velmi klikatá, odbíhá pod různé janovce, ale každý můžeme na Chorebu zaslechnou po bouři tichý hlas, který nám dá nový úkol a ujištění, že skrze Hospodinovu sílu je možné ho splnit.

To souvisí i s dnešním evangeliem, kde Ježíš nezničí všechny démony na světě, ale jednomu konkrétnímu člověku umožní se osvobodit, pokračovat ve své životní cestě a vypravovat, jak velké věci nám učinil Bůh.