Dnes slavíme spolu s celou církví slavnost, kdy si připomínáme završení Velikonoc, završení které je událostí potvrzující Boží věrnost v dějinách spásy. Bůh se nám ze své dobroty přiblížil v Ježíši člověka z Galileje, který dokázal prožít vše lidské včetně pokušení a přitom naplnit bezezbytku až do nejzazší krajnosti Otcovu vůli – „…já jsem v Otci a Otec ve mně…“  Všichni věříme jeho příslibu seslání Utěšitele a Pomocníka, který nám má být nablízku po všechen čas, kdy již Vzkříšený „přebývá“ ve slávě Boží. Dnešní biblický text ze Sk poněkud dramaticky popisuje tuto událost, kdy a jak k tomu došlo. Věříme skutečně tak, jak učí Ježíš své učedníky, nebo jsme ustrnuli „pouze na přijaté pravdě“? Jak se tato „pravda“ projevuje v našich životech, potažmo v církvi a ve společnosti, jíž jsme součástí? Zkusme se společně zamyslet v kontextu dnešních textů nad stavem naší osobní víry, tedy víry, ke které nás má vést církev hlásící se odkazu Ježíše Krista, toho, který nám daroval Ducha Božího – Ducha svatého.

Pro Jana, jehož evangelium bylo sepsáno s velkým časovým odstupem od velikonočních událostí, bylo nutné a důležité zdůraznit, že naplněním a korunovací Ježíšových velikonoc je právě seslání Ducha svatého. Že je zde přímá a neoddělitelná souvislost s historickým Ježíšem. Jan vyjadřuje souvislost obou událostí „Velikonoc i Letnic“. Zaznamenává svědectví o praxi rané církve, o shromažďování křesťanských obcí ke chválení, díkůčinění, lámaní chleba i vydávání svědectví o Ježíši jako Kristu. Ba co víc, vyjadřuje v této události také kontinuitu se sz oslavy Paschy – tj. s Hospodinem působícím odedávna. Vyjadřuje to symboly, znameními a projevy, které zúčastnění znali již od proroků (Hospodina projevujícího se „v oblaku, bouři, silném vichru, ohni, tichém vánku, očišťuje, spaluje, mluví). V tomto duchu je prezentováno ve Sk Petrovo vystoupení a jeho odkaz na proroka Jóela.

Vlastně dnešní slavnost je připomínkou pro nás, že Hospodin skrze Ježíše dokonal také poslední úkol – vzkříšení je završeno vstupem Ducha Božího do tohoto světa, vstupem do nitra Ježíšových učedníků a možností zasahování nitra každého člověka. A jak jsme slyšeli, „Duch byl dán“ všem ostatním, a to i do budoucnosti – na dluh a napříč národnostní a teritoriální určeností (včetně „jiných ovčinců“). Církev Boží tvoří „všechny národy“ a „napříč celou zemí“ My už jsme poznali a zakusili, na rozdíl od Ježíšových bezprostředních současníků, že při Ježíšově pozemské absenci, je právě Duch svatý tím, kdo působí porozumění i přes tolikerou různost lidských představ, očekávání a zkušenosti. Právě on nám umožňuje zakoušet ve svých soukromých i společných životních příbězích blízkost a působení Božské pečující i vychovávající lásky, naděje, usmíření a pokoje.

Dnešní evangelijní perikopě předcházejí verše z Ježíšovy „řeči na rozloučenou“ o zbavení se strachu a obav a slova o upokojování učedníků v tom, že nikdo nezůstane bezprizorní, nikdo se nemusí obávat toho, že „vypadne z Boží náruče“, a svědčí jim o své důvěře v cestu k Otci. Přesto se Tomáš ptá po „rozumové navigaci“. Ježíš jemu i nám odpoví tak, že víc než přesná informace o nějaké zkratce, je důležitější poznat a uskutečňovat pravdivou životní cestu – cestu bezmezné víry a následování boží vůle, s Ježíšem. Přesto se zeptá znovu ještě Filip (i za ostatní učedníky včetně nás) a opět touží po „hotové a jasné“ odpovědi „…ukaž nám Otce“. A Ježíš Filipovi i nám, jeho učedníkům dalších generací připomene, že tak dlouho šel s nimi i s námi po cestě k Bohu a nám „přesto nedochází“ jeho víra v Otcovu nejtěsnější vazbu se svým Synem? Ježíš reaguje na opakované (ukaž nám…): „… když nevidíte Boží působení v denních běžných věcech, tak si ho připomínejte alespoň v těch skutcích mimořádných, kterých jste byli účastni společně se mnou a které jsem mohl vykonat z Boží moci, aby se projevila sláva Otcova“. Evangelista zaznamenává v těchto verších prožitou, zakoušenou „osvědčenou skutečnost“, které se nelze zmocnit, vlastnit ji. Tuto Pravdu – o nejužším intimním vztahu Ježíše s Otcem je možné poznávat, uvidět a přijmout jen povelikonoční vírou. Vírou v Duchu darovanou, která vyrůstá ze zkušeností, z osobních prožitků v propojenosti s Ježíšovým pozemským životem. Tato povelikonoční víra má být cestou dynamickou, nelehkou a trvale a bezmezně otevřenou Duchu Božímu, tedy cestou následování té Ježíšovy, tedy cestou nesnadnou, avšak cestou radostnou a přinášející pokoj. Ale nejen to, evangelista zvěstuje Ježíšovu dobrou zprávu jako povzbuzení, že takových “božích skutků, tj. projevů boží blízkosti“ budeme schopni i my, budeme-li svému Bohu důvěřovat.

Ježíšovi učedníci dostali sílu a odvahu k hlásání dobré zprávy o tom, že Bůh v Duchu svatém s námi a v nás dokáže překonávat všechny překážky, které je člověk schopen vyprodukovat. Navzdory lidské špatnosti se k nám Bůh vydává znovu – jako bouře a vichr, jindy jako vánek či plamen k našemu zapálení se …), aby pomáhal překonávat důsledky hříchu, odpouštěl nám, proměňoval nás a přinášel nám pokoj.

Poselstvím dnešní slavnosti nám má být ubezpečení, že Bůh je věrný a dostál skrze svého Syna příslibu, že darování Ducha svatého je završením a naplněním velikonoční události a “vstup“ Ježíše do Boží slávy. Je „ratifikací“ Nové smlouvy mezi Bohem a jeho lidem uskutečněné při Večeři Páně.

Každému, kdo se Duchu Božímu otevře, zasáhne srdce takovým způsobem, že jeho víru vzkřísí, povede ho ke změně a obrácení, pomůže mu zvládat „nedostatek vědění o Bohu“ a motivuje jej k „vyjití na cestu následování“, ke službě druhým po vzoru svého Spasitele. Či jinak řečeno, tento Duch Boží nás nenechá pouze utěšovat se „přijatou pravdou“ (věřím, že je Bůh, plnit křesťanské povinnosti, apod.), ale bude nás doprovázet na cestě intimní důvěry, že konkrétně se mnou – s námi společně kráčí sám Pán.

Stejně jako zakusil Ježíš při křtu – kdy nebe uviděl otevřené, stejně se otevřelo učedníkům po Velikonocích, ale i nám jednou pro vždy a z Boží vůle se už nikdy nezavře. To nám pomůže přemáhat každou ustrašenost, egoistickou umanutost či nedůvěru a nedostatek naděje. Věřme, že On, náš Pán, si nás v příhodný čas (kairos) povolává a dává nám vše, co pro takovou službu druhým potřebujeme. K tomu máme být vnímaví a užiteční v církvi i mimo ni. Pokud však setrváme na „nedospělém“ přesvědčení, že jsme se zmocnili a vlastníme navždy „pravdu“ a nepřipustíme působení Ducha „vanoucího kde chce, kdy chce a jak chce“, může být výsledkem „naší víry – nevíry“ frustrace a marnost z vynaloženého úsilí. Ba co horšího; nebudeme jako církev dosvědčovat nic o Boží lásce a velkorysosti a jako „samozvaní a neuznaní soudci“ budeme tuto „svou pravdu“ často používat spíše jako útočnou zbraň vůči těm, kteří jsou jiní. Okrádáme sebe i jiné o působení moci Boží dobroty. Místo kvasem a solí, budeme pohoršením „pro svět – své okolí“. Pokud necháme v sobě působit Ducha Božího, přinese to určitě ovoce. Naší radostí se stane vděčné žasnutí nad štědrostí a milosrdenstvím Božím. Pak budeme zakoušet pokoj, odvahu i sílu být svědky naděje, stejně jak to zakoušeli Ježíšovi učedníci o Letnicích.