Začíná nový školní rok a znovu i naše pravidelné scházení se. Dnešní texty nabízejí jakoby obnovu soustředění se na to, co je nejdůležitější, na co máme (znovu?) zaměřit svou pozornost.

Ocitli jsme se totiž uprostřed Lukášova shrnování kritérií, podle kterých se vstupuje do Božího království. A Lukáš má v tomto jasno, možná až příliš jasno. Podle něj vstupují do Božího království malí lidé, lidé nuzní, chudí, ti, kteří tam podle lidského mínění vlastně nepatří a asi ani oni sami s něčím takovým nepočítají. Právě takoví jsou ale Bohem  povýšeni, pozváni na hostinu. Naopak bohatí majetkem nebo statusem, kteří si mají na čem zakládat a také si na tom zakládají, dopadnou špatně, jsou poníženi. Nejde o to nebýt bohatý, ale nezakládat si na tom a pozorně poslouchat druhou část dnešního úryvku: právě proto, že Bůh pozvedá chudé, zmrzačené, chudé a slepé, my to máme činit stejně. Lukášův Ježíš je dobrým žákem Jana Křtitele, který učil věci jako “Kdo má dvě košile, ať dá tomu, který nemá, a kdo má co k jídlu, ať činí podobně.” Lukáš je tu – jak to u něj bývá – až schématický: bohatí majetkem nebo statusem jsou až na výjimky, jako je takový Zacheus, daleko od Boha a chudí ti, kteří jsou Bohem preferováni. Ať už ale Bůh jedná nebo nejedná podle Lukášovských schémat, není vůbec špatné, když se podle jeho doporučení budeme chovat my: bez očekávání odměny nebo satisfakce se sdílet s těmi, kteří to potřebují a nemohou to oplatit. Lukáš to zřejmě píše proto, že ví, jak nouze ničí naději. Ti, kteří nejsou nikam zváni, protože si to nezaslouží, se zavřou sami do sebe a když je pak osloví i sám Hospodin se svou nabídkou záchrany smyslu celku jejich života, třeba neuvěří a nebudou to umět vděčně přijmout, nebudou oblečení k hostině. Jestliže ale my sami připravíme své bližní na nezaslouženou záchranu od Hospodina tím, že my k nim budeme nezaslouženě dobří, nejenže vyhovíme Lukášovým kritériím vstupu do Božího království, ale třeba pomůžeme obléci na cestu i ty, kterým posloužíme. Boží království se otevírá těm, kteří otevírají Boží království druhým. Z toho pohledu můžeme rozumět i takovým morálním naučením, jako jsme slyšeli v listu Hebrejům. Lukášovi asi nejvíce přizvukuje závěr dnešního úryvku: nezapomínejte činit dobře a sdílet se (doslova je tam být v koinonii, tedy činném, účinném, aktivně funkčním společenství s druhými).

Dnešní řeč je součástí velké polemiky s farizeji, která u Lukáše o dvě kapitoly později čteme jiná jakoby shrnující slova adresovaná farizeům (16,15): „Vy jste ti, kteří se před lidmi dělají spravedlivými, Bůh však zná vaše srdce; neboť co je u lidí vznešené, je před Bohem ohavnost.“ To „vznešené“ je tam doslova „co lidé hodnotí vysoko“, co lidé hodnotí vysoko, má být před Bohem tedy ohavností. Když se nad tím zamyslíme, je to ale drsná, otřásající představa. Je to znovu nějaké Lukášovo schéma nebo je zatím něco více?

Lukáš míří jistě především na snahu těch, kteří se zaměřují na to, aby vytvářeli před lidmi dobrý dojem, nikoli na to, aby činili dobré bez ohledu na odezvu lidí kolem. Ve společnosti Ježíšovy doby měl status mnohem významnější, ba přímo životně důležitou roli, proto i pokušení „činit se před lidmi dobrý“ muselo být velké.

Asi můžeme přijmout, že se nemáme soustředit na vytváření dobrého dojmu před lidmi, ale činit dobré bez ohledu na tento dojem. Ale obtíž tohoto morálního naučení je v tom, že tehdy ani dnes člověk neumí žít bez toho, aby byl alespoň někdy oceněn, přijat. Jsme lidé vztahoví, záleží nám na tom, aby nás lidé alespoň někdy „hodnotili vysoko“. A co si počít s takovým spořádaným křesťanem, který touží žít pokojně před Bohem i před lidmi, má obě polohy propojeny? Pokud má Lukáš pravdu, vlastně to nejde, protože to, co lidé hodnotí vysoko, je před Bohem ohavností.

Tady je myslím čertovo kopýtko všech morálních naučení, i těch novozákonních parenezí, pokud bychom chtěli zůstat jen u nich samotných. Pokud bychom je vzali vážně jen proto, že je napsáno v Bibli, že se to dělat má, a poctivě tedy činili dobré bez ohledu na mínění lidí, možná se život takového člověka stane až ne-lidský, nebude se dát unést.

Ale třeba i nám ti kolem nás už dali dříve to, co jsme si nezasloužili a stále nám to dávají, zvou nás na své hostiny, ač nemáme čím odplatit. Tím nás uvádějí do živé přítomnosti Hospodina samotného. A živá přítomnost dávání se druhým uschopňuje být takovým, jako je sám Hospodin, který zve na svou hostinu chudé, zmrzačené, chromé a slepé, aniž se přitom obává o svůj společenský nebo náboženský statut, co za to o něm lidé řeknou.

Nezapomínat činit dobře a sdílet se může ten, kdo takové jednání sám zažil do sytosti, ten, který zakusil svou chudobu, zmrzačení, chromost a slepotu a zažil ono jeremjášovské obrácení mysli k tomu, že z takové egyptské země byl někým vyveden. Takové vyvedení ze zajetí bez schopnosti osvobodit sám sebe je zážitkem, jehož sílu znovu Jeremjáš připomíná – to je něco z čeho lze žít a co se nemá opouštět – Jeremjáš je zhrozen, jak někdo po takové zkušenosti může jít za jiným Bohem. Dar i úsilí zůstávání s Bohem živým, který zachraňuje, to je klíčem, jak nesklouznout do nesplnitelného a vlastně ne-lidského schématu „musím dělat dobré, aby mne Bůh odměnil“. Ten jakoby ne-lidský požadavek činit lidem dobře, aniž bychom za to byli ocenění, se najednou zdá schůdný, pokud začneme u zážitku, že nám lidé a Bůh činili a činí dobře. U toho zůstaňme a oceňme za to lidi i Boha židů a křesťanů a nechoďme za jinými bohy a východisky našich životů a jednání, nestavme puklé cisterny, které vodu nedrží. A budeme-li stát v takovém prostředí, vlastně sami od sebe i my začneme jednat dobře, i když se to nevyplatí a na statusu před lidmi nám to nepřidá.

Podržet si to, že k nám někdo byl a je dobrý, že samotný Bůh je dobrý, a zůstávat v tomto prostředí, kde věříme a doufáme, že se takové věci děly, dějí a ještě budou dít, a proto jednat stejně vůči druhým – to už není schématický návod na život, ale pramen živé vody, který otevírá dveře k nebeské hostině – vlastně už se tímto taková hostina děje tady a teď.