Mistře, co mám dělat, abych měl podíl na věčném životě?

Josef Kratěna
L 10,25-37
14. 7. 2019, Strašice
15. neděle v mezidobí, cykuls C

Tato otázka, spolu s otázkou na největší přikázání v Zákoně se objevuje ve všech třech synoptických evangeliích. V Lukášově evangeliu je ještě doplněna příběhem milosrdného Samaritána. Také bohatý mládenec v Matoušově evangeliu se Ježíše ptá podobně: „Dobrý učiteli, co mám učinit, abych získal život věčný? “ Ježíš mu tehdy zopakoval desatero. Všichni víme, jak to s mládencem dopadlo, když byl Ježíšem vyzván: „Jdi, prodej všechno, co máš a dej chudým, pak přijď a následuj mě“. V dnešní perikopě se Ježíše ptá učitel Zákona. Tedy člověk který Tóru dobře zná. Ježíš mu odpovídá protiotázkou: „Jak je to psáno v Zákoně, jak to tam čteš?“ „Budeš milovat Pána, svého Boha, z celého srdce, celou svou duší, celou svou silou a celou svou myslí a svého bližního jako sebe samého“. Zákoník odpověď vysypal jako z rukávu. Jak by také ne, když přikázání milovat Boha je částí modlitby „Slyš Izraeli, Hospodin je náš Bůh, Hospodin jediný…“ kterou vyslovuje každý zbožný Žid dvakrát denně. Ježíšova otázka: „jak čteš? Jak tomu rozumíš? Ukazuje, že pro něho samého není až tak důležitý Zákon jako takový, ale jeho naplnění v praxi. Milovat Boha srdcem, duší, silou i myslí, znamená milovat celým svým Já. Tedy celým člověkem. Láska k Bohu tedy není jen plnění Zákona, nebo náboženská povinnost, ale je živým vztahem Boha a člověka. Stejně tak by měl být živý vztah v lásce k bližnímu.

„Správně jsi odpověděl. To čiň a budeš žít“. Správně odpověděl i učitel Zákona v Markově evangeliu a od Ježíše se mu také dostalo pochvaly: „Nejsi daleko od Božího Království“.

„A kdo je můj bližní, kterého mám milovat“? Podle židovského chápání se za bližního považoval člověk stejné víry, vyznávající stejné hodnoty, nebo byl třeba v příbuzenském vztahu. Dnes se svět dělí většinou na my a ostatní. My katolíci a ti ostatní, my protestanté a ti ostatní, my muslimové a ti ostatní. Já bych řekl, že bližním nám je ten, kdo je nám blízký jak lidsky, tak názorově bez rozdílu vyznání, a přitom není rozhodující vzdálenost, která nás od sebe dělí. Ten, kdo potřebuje nás a my jeho. Každý jsme na cestě do nějakého svého Jericha nebo prostě někam. Na té cestě potkáváme různě blízké nebo vzdálené lidi. Dokonce i velmi pochybné existence. Kde jsou tedy hranice (jsou-li) koho máme milovat, a koho už ne? Mám milovat třeba takového Babiše nebo Zemana (ale mohl bych zahrnout i některé církevníky)? Vždyť jsou mi tak vzdáleni a tak nesympatičtí. Ježíš ale jakékoli hranice odmítá. Stupeň sympatie, známosti, či příbuzenství nesmí stanovovat, kdo je nebo není můj bližní. Každý pocestný nacházející se v nouzi je náš bližní. Nemáme si tedy klást otázku, zda je nebo není někdo naším bližním, ale máme se stát bližním tomu, kdo je nějakým způsobem raněn, leží poblíž naší cesty a potřebuje právě naši pomoc.