V dnešním prvním čtení (Sk 4, 32 – 35) jsme měli možnost nahlédnout do prvotní Jeruzalémské církve. Tato církev měla „jedno srdce a jednu duši“. Je důležité si uvědomit, že zmínka o jednotě věřících následovala po zprávě o přijetí Ducha svatého. Duch svatý je tím, kdo spojuje věřící, vzbuzuje v nich vzájemnou lásku, která je vede ke společnému vlastnictví majetku. Tuto skutečnost by v našich očích nemělo snížit ani to, že víme, že to společenství majetku tehdy nebylo bez problémů a vycházelo dost ze zanedbávání péče o obživu v důsledku očekávání velmi blízkého konce světa. Chceme-li být Kristovými svědky v našem světě, nestačí svědčit jen svými slovy (to ani moc neumíme), musíme se umět také vzdát části svého majetku a rozdělit se o něj s těmi, kteří ho potřebují mnohem víc než my. Při společném lámaní chleba si uvědomujeme své společenství s Kristem a mezi sebou navzájem, stáváme se jedním tělem.

Jak dobré je žít v lásce a svornosti ve vzájemném společenství nám připomněla poutní píseň Davidova, která byla zpívávána cestou do jeruzalémského chrámu.

Autor listu z dnešního druhého čtení (1J, 1,1 – 2,2) zvěstoval adresátům i nám co viděl a slyšel, aby se naplnila naše společná radost, abychom se společně s nimi spolupodíleli na společenství, které máme s Otcem (Bohem) a jeho Synem Ježíšem Kristem. Ujišťuje nás o tom, že Ježíš je smírnou obětí za hříchy celého světa a tomu, kdo své hříchy vyzná, Bůh odpouští.

Příběh dnešního evangelia (J 20, 19 – 31) nám poskytl příležitost, zamyslet nad svou vírou. Ne jenom vírou v Boha, ale také nad tím, jak si věříme navzájem. Tomáš nevěřil svým vlastním lidem, se kterými žil, se kterými chodil tři roky. Jeho postoj se nám může zdát blízký, byl střízlivý a vlastně prozíravý. Tomáš stál takzvaně „oběma nohama na zemi“. Až osobním setkáním a možná i pohledem na rány zjišťuje, kým pro něj Kristus je.

Při poslechu evangelia jsme si mohli uvědomit tři pro nás velmi důležité skutečnosti:

·      Ježíš přišel k učedníkům a přichází i k nám sám, ze svého vlastního rozhodnutí

·      dává se jim i nám poznat

·      svěřuje jim i nám poslání a to bez ohledu na jejich i naše schopnosti

Je ten, kdo může přicházet zavřenými dveřmi, zbavit nás jakéhokoliv strachu, uzavřenosti, dokonce i úzkosti ze smrti. Přichází, aby nás vysvobodil, a dává nám pokoj vdechnutím oživujícího Ducha, který nás uschopní ke službě.

I když Kristus může přicházet zavřenými dveřmi, zdá se, že zavřenými dveřmi našich srdcí projít nechce, ne bez našeho souhlasu. Čeká u nich, stojí a klepe. Záleží na nás, jestli mu je otevřeme nebo ne.