Vy jste svědky těchto věcí, slyšeli jsme. Ke komu Lukáš hovoří, kdo jsou ti jeho svědkové, komu je určeno to „vy“? Vzorový Lukášův svědek je ten, kdo chodil s Ježíšem za jeho pozemského působení, byl blízko jeho utrpení a smrti a potom se mu ukázal Ježíš zmrtvýchvstalý. Takovýchto svědků nebylo podle Lukáše mnoho a my k nim nepatříme. Nebyli jsme přímými svědky Ježíšova působení, jeho smrti a alespoň já osobně jsem nezažil lukášovsky hmatatelné zjevení Ježíše zmrtvýchvstalého. U Lukáše je totiž správné zjevení nějak materializované, Lukášův Ježíš zde ukazuje rány na svém těle, vybízí k doteku a jí se svými učedníky.

Ale v tom vy jste svědky těchto věcí už Lukáš vytváří most, propojení s těch prvních a vzorových svědků s námi. Být svědkem znamená podle něj přijmout a dále hlásat obrácení k odpuštění hříchů.

Je to vstupní brána, malá násobilka křesťanství, když se obrátíme k odpuštění hříchů. Tedy když otočíme svou tvář i srdce v tomu, že naše hříchy jsou nám již odpuštěny, když zadůvěřujeme, že odpuštění našich hříchů dostáváme jako dar, pak radost z tohoto můžeme žít a hlásat třeba všem národům.

Že jsme svědkové, se pozná, když prožíváme větu dnešního žalmu: V pokoji budu uléhat i spát. Hospodine, ty sám mi připravuješ bezpečné bydlení. Sám Hospodin nám už daroval pokoj a připravil bezpečné bydlení, o smysl, vyústění našeho života se nemusíme starat, věříme, že už je o ně postaráno.

O tomtéž, i když jinou řečí, hovořil dnešní janovský text: pokojné uléhání i spánek a bezpečné bydlení máme proto, že jsme Božími dětmi, protože jsme jimi takto byli z lásky Boží už učiněni, aniž jsme si to zasloužili. Jsme spravedliví díky Boží spravedlnosti (přeloženo: díky věrnému Božímu milosrdenství vůči nám). Můžeme tak být svobodní od hříchu a z této Boží spravedlnosti žít (přeloženo: být také věrní, milosrdní a odpouštějící vůči druhým).

Pokojné uléhání a bezpečné bydlení máme a budeme mít, když přijmeme, že zmrtvýchvstání zahrnuje do sebe všechny naše rány i životní havárie. Ježíš, který ukazuje prvním svědkům své rány, jakoby říká: ani vaše úrazy, ani vaše možná neslavné životní konce nebrání, abyste už teď přijali pokoj – podívejte se, ty mé šrámy jsou součástí mého zmrtvýchvstání, netrapte se těmi vašimi, ony se stanou součástí příběhu zmrtvýchvstání vašeho. A ještě více: ani když pomůžeme někomu třeba i do hrobu, jako ti Petrovi posluchači – tak ani to nevadí, alespoň Petr právě takovým zvěstuje záchranu. Jistě jsme to totiž udělali podobně jako jeho posluchači z nevědomosti. Nevěděli jsme, že smysl našeho života není v našem snažení, už je nám darován, místo toho jsme hájili své životy a nehleděli na ty okolo.

Pokojně uléháme a bezpečně bydlíme ve svém životním příběhu, když nebudeme potřebovat si přivlastňovat ani to, když se nám něco povede, že třeba díky nám někdo nabude zdraví a radosti. To píše Lukáš o Petrovi a Janovi, skrze které byl uzdraven nemocný člověk. Petr v dnešním textu si zásluhy nepřivlastňuje, říká: ne my vlastní mocí nebo zbožností jsme způsobili, že ten člověk chodí. Slyšme: vlastní moc, ale ani zbožnost nehraje roli, pokud by na ni Petr sázel, nebyl by v pokojném bezpečí. Bůh sám a víra v Ježíšovo jméno je to, co dává v tomto příběhu zdraví, svědkové uzdravení jen zprostředkovávají. Svědkové jsou svědkové, nikoli výrobci.

Vím, že je to malá násobilka křesťanství, svědčit o tom, že smysl našeho života nám už byl a ještě bude darován. Onen žalmista malou násobilku znal, když řekl: Bůh dává do srdce radost a pokoj. Asi největším omylem křesťanů je si pokoj zajišťovat, nějak přivyrábět – třeba úsilím o větší zbožnost, o kterém ale Lukáš říká, že je neúčinná.

Možná někdo zatouží ještě po velké násobilce křesťanství, ale tu já neznám. S Janem ani není nic vyššího, nic hlubšího, nic duchovnějšího, než ono důvěryplné přijetí nás Otcem – on nás už učinil svými děti. Kdo zažije osvobození, být Božím dítětem stačí, už se také očišťuje, protože Bůh je čistý, a už je osvobozován od svévole, tedy od hříchu. A proč bychom hřešili, proč bychom vybočovali z tohoto vztahu Otce k nám?

Je velkým paradoxem lidského života, že osvobození se od zajišťování vlastního života a jeho smyslu je cestou k pokoji a svobodě, onomu pokojnému spánku i bydlení, naopak zajišťování života a obavy o jeho smysl vedou ke strachu. Vlastně každé jednání, jehož smysl neklademe do Boží ruky je svévole a hřích. Hřích pak budí strach a strach zabrání, aby člověk neviděl, co vidí a neslyšel, co slyší. Přijde k nám Zmrtvýchvstalý, dokonce třeba podobně jako u Lukáše vlastně materiálně – skrze jiné lidi, události nebo symboly, a my se bojíme, protože se nám zdá, že vidíme ducha. On s námi naštěstí začne hovořit naší řečí, jí s námi pokrm našeho života a překoná zamčené dveře i šupiny našich očí, které nám nasadil hřích a strach.

Naše hříchy jsou odpuštěny, a jsme a budeme jako Boží děti čistí a spravedliví, protože Bůh je čistý a spravedlivý. To je královská cesta smyslu našeho života, cesta k pokojnému uléhání a spánku a pokud se nás dotkne, můžeme být svědky takového našeho obrácení pro všechny, ke kterým jsme a ještě budeme posláni.