Na úvod bych rád upozornil na obtíž věřících. Jejich úkolem je hlásat svému okolí a světu vůbec o Bohu. O jeho vlastnostech, jak je dobrý, mocný a velký, ale při tom Boha nikdy nikdo neviděl a jeho myšlení není myšlením naším.

Informace můžeme čerpat z Bible a z křesťanské tradice. Když uvážíme, že Bůh je Láska, tak k tomu aby se mohl projevit, mohl být jen těžko sám. Asi tam někde započala myšlenka o Nejsvětější Trojici. Přesto, jako by Hospodin hledal, jak a kde se „rozdat“. Tak se rozhodl učinit člověka, člověka, kterého miloval už dříve, než jej stvořil. Připravil mu dokonalé prostředí pro život, dal mu moc nad zvěří, zahrnul jej láskou, jako muže a ženu jej stvořil. Darem dal člověku svobodu a doufal, že ji nezneužije.

Nepodařilo se! Do té doby všechno čisté, bylo pošpiněno prvním hříchem. Proto, že hřích a Hospodin, to k sobě moc nejde, vznikl mezi člověkem a Bohem odstup, který se s přibývajícími proviněními zvětšoval. Ale který rodič by nemiloval své děti? Čím víc jsou zlobivé, tím více se jim věnuje a tím víc je má rád. Posílal jim proroky a vůbec lidi, se kterými se dalo mluvit, a doufal, že oni je obrátí na správnou cestu. Nepodařilo se! Svoboda je prevít! Nedostavovala se ani vděčnost lidu a hřích se přemnožil.

Tehdy Bůh pootevřel dvířka nebes a na svět poslal svého Syna. Svého jediného Syna Ježíše, který je pravý Bůh a pravý člověk. Ten světu vydá svědectví, naučí jej chovat se k tomu, komu na lidstvu tolik záleží. Vysvětlí mu, kde dělá chyby. Co jen měl diskuzí se zákoníky a farizeji, kteří znali Písmo a tak byli schopni pochopit, co jim chce Ježíš říci. Ale rivalita a strach o jejich postavení jim ucpávaly uši, a oni zatvrdili svá srdce.

Prostý lid rád naslouchal jeho slovům, on mluvil jako někdo, kdo má moc. Zvláště když se dozvěděli, že uzdravuje nemocné a dělá podivuhodné věci. Nakonec jako by Ježíšovi zbylo jen těch dvanáct nejvěrnějších. Když ale bylo po poslední večeři, tak jim on, jejich mistr, umyl nohy, jako ten nejposlednější otrok. Nabídnul jim chléb a víno jako své tělo a krev a všechno završil prosbou, aby i oni se dělili o své tělo s druhými a tak s ním tvořili jednotu. Právě ale v té chvíli si posteskl, že jeden z nich jej zradí. Apoštolů se to dotklo a každý z nich se domáhal ospravedlnění – Já to snad nejsem?. Ale ano, hřích každého jednotlivce není jen soukromá věc, je součástí celého společenství, vždyť všichni mají vliv na chování druhých! Když se ptají, kdo to tedy z nich je, tak Ježíš jim odpovídá právě v tomto duchu: „vy všichni!”. Že to tak není? Ale je: ten, kdo si se mnou namáčí ruku v míse, ten je to! A mísa byla jen jedna a všichni z ní jedli společně.

Jak spojit nespojitelné? Člověk preferuje moc a Bůh lásku. Z toho vyvstávající hřích je důvodem oddělení člověka od Boha. Proto ten jediný bez hříchu – Ježíš – na sebe vzal hříchy celého lidstva, minulé i budoucí a tím zbořil příčinu dávného rozkolu a umožnil nové setkání nás se Stvořitelem. Už žádné kolektivní smlouvy, jsme přizváni do Otcovy náruče. Bůh nás zná každého jménem, každý jsme s ním ve vztahu. Uvědomujeme si, co pro nás udělal? On opustil Ježíše, který žil stále s ním, pro něj a všechno činil s ním, opustil jej v jeho nejtěžší chvíli. Proč? Dal přednost nám! Aby zachránil člověka! Nás! A co vlastně chce za to? Milovat budeš svého Boha celým svým srdcem, celým svým duchem, celou svou myslí a bližního jako sám sebe!. Ostatní ponechej na Hospodinu, on nejlépe ví, co nám prospěje. Naslouchej, důvěřuj a jdi cestou za Ježíšem. Neboj se, i když nebude jednoduchá.