Příběh dnešního prvního čtení nám vyjasnil cíl Božího jednání s lidmi. Je jím společenství Boha a lidí – Stvořitele a jeho stvoření. Cesta, kterou Bůh lidi do tohoto společenství vede, je cestou z otroctví do svobody.

Žalm, který jsme slyšeli, byl s prvním čtením v souladu. Vyjitím z egyptského otroctví se Izrael stal Božím lidem. Právě proto Bůh vyvádí lidi z otroctví jakékoliv povahy. Svoboda člověka podle tohoto žalmu spočívá v Božích rukou; tehdy, když se člověk stane Božím vlastnictvím, plně si to uvědomuje a podle toho také žije. Může tak žít ve společenství se svým Bohem.

Slyšeli jsme dnes také, jak apoštol Pavel napomínal ve svém listu římské křesťany. Měl na mysli napjaté vztahy mezi skupinami věřících: „slabých“ v poznání víry a těch „silných“. Slova napomenutí patří samozřejmě i nám. Ani naše společenství není zrovna ideální a harmonické. Jedním z našich největších „problémů“ je posuzování nebo dokonce odsuzování se navzájem. Proto Pavel napomíná římské křesťany i nás, že žijeme jen z milosti Kristovy, že mu všichni bez rozdílu patříme a tak je Kristus jediný kdo má právo být naším soudcem. Nám to prostě nepřísluší.

Petr v dnešním evangeliu se chtěl od Ježíše dozvědět, jaké jsou hranice povinného odpouštění – chtěl znát jejich přesné vymezení. Podle tehdejšího židovského mínění Bůh člověku odpouští dvakrát až třikrát. Člověk by se měl tedy zachovat stejně, když i jemu Bůh odpustil. Petr možná tušil, že Ježíš bude zastávat trochu jiný názor a tak při svém dotazu výrazně zvýšil počet odpuštění „na“ sedmkrát. Dozvídá se však, že odpustit pouze sedmkrát je málo, že Ježíš vlastně nechce stanovit žádnou hranici odpuštění. Odpuštění musí být totální milostí, bez hranic a bez jakýchkoliv podmínek.

Rozvinutější odpovědí na Petrovu otázku je Ježíšovo podobenství. Tématem tohoto podobenství je odpuštění a zároveň povinnost odpouštět druhému. Být milosrdný proto, že i mně samotnému bylo nezaslouženě odpuštěno, protože jsem se setkal s milosrdenstvím našeho Boha. Podobenství nám ukazuje, jak Bůh jedná s provinilým a hříchem zotročeným člověkem a jaké důsledky má pro takového člověka Boží jednání. Z podobenství je možné vytušit, že v nebeském království, do kterého Bůh člověka zve, nebude žádné místo pro minulé hříchy, dluhy a porušené vztahy. Ty musí být buď odstraněny, nebo zahlazeny  a vztahy napraveny, opraveny a zcela vyjasněny.

Bohu je v podobenství vyhrazena role krále, který žádá vyúčtování od svých služebníků. Ti služebníci nebyli bezvýznamnými otroky, šlo o vysoké státní úředníky, něco jako dnešní ministři. Měli ke králi nejblíže a zřejmě s ním již dlouhou dobu spolupracovali – to lze usoudit z velikosti dluhu prvního služebníka. Jeho dluh by tak velký jako několikaletý rozpočet království, byl prostě nesplatitelný. Služebník, kterému hrozí prodej do otroctví i s manželkou a dětmi padá na kolena před králem a prosí o shovívavost s těžko uvěřitelným ujištěním, že dluh splatí. Oběma stranám muselo být jasné, že to není možné.

Král se nad služebníkem smiloval. Propustil ho na svobodu, smazal tím celý jeho dluh.

Podobenství pokračuje srovnáním dvou vztahů. Vztahu mezi Bohem a člověkem a vztahu mezi lidmi navzájem. Propuštěný služebník potkává jiného služebníka, který mu dluží mnohem menší částku. Ta částka nebyla tak malá, ale bylo reálné ji splatit. Dalo by se předpokládat, že ten, kterému bylo všechno odpuštěno, bude milosrdný ke svému dlužníkovi. To se však nestalo. Teprve jeho nemilosrdné jednání vzbudilo hněv krále, nebyl to ten veliký dluh.

Z podobenství pro nás jasně vyplývá, že naší povinností je napodobovat ve svých vztazích Boží milosrdenství. Ježíš dosadil na místo prvního služebníka každého z nás a řekl: „Tak bude jednat s vámi i můj nebeský otec, jestliže ze srdce neodpustíte každý svému bratru.“

Zamyslíme-li se nad tím, proč jsme i jako křesťané nemilosrdní, kritičtí, proč tak snadno propadáme hněvu, odsuzování a hořkosti a s odpouštěním máme takové potíže, můžeme přijít příčiny našich potíží:

a) Je možné, že nemáme k odpuštění vůli – je to především rozhodnutí vůle, nikoliv emocí.

b) Srovnáváme naše vzájemné dluhy a hlavně díky trámu ve vlastním oku zjišťujeme značný nepoměr, který nás vede k závěru, že to už je moc, nic jsem mu/jí neudělal, vyšel jsem mu/jí přece vstříc apod.

c) Sami jsme skutečně neprožili prominutí svých dluhů – jejich smazání, nedošla nám síla té skutečnosti, že Bůh nás vysvobodil z moci tmy.

d) Nevěříme v lásku, která se daruje zadarmo. Opakovaně posloucháme slova o Kristově výkupné oběti, ale srdcem jsme ji neprožili a proto naše srdce zůstává kamenné.

A tak vlastně sami uvězňujeme sebe i druhé do vězení neodpuštění, ve kterém se nemůžeme hnout z místa. Pokud nechceme věznit sebe i druhé, je naprosto nezbytné, abychom si uvědomili, že nemáme odpouštět proto, že nám druzí ublížili, ale proto, že Bůh odpustil nám. Chceme-li, aby nás On objal do náruče svého milosrdenství, musíme strpět a souhlasit s tím, že stejně obejme i naše bratry a sestry, ty, kteří nám ublížili.