Začnu dnešní homilii tak, jak se začínat nemá – budu nejprve citovat texty, které dnes nezazněly:

Mt 16,27: Syn člověka má přijít v slávě svého Otce se svými anděly, a tehdy odplatí každému podle jeho jednání.

Ř 2,5-6: Svou tvrdostí a nekajícným srdcem si shromažďuješ hněv ke dni hněvu a zjevení spravedlivého Božího soudu. On odplatí každému podle jeho skutků.

2Tm 4,14: Pán mu odplatí podle jeho skutků.

S tím bychom souhlasili, toto odpovídá naší přirozené touze po spravedlnosti. Ať se děje dobré dobrým a zlé zlým, a pokud se to snad nyní neděje, Bůh sám toho nakonec bude konečným garantem. Tomu rozumíme.

Dnešní texty ale takový pohled komplikují. Jób je (cit.) bezúhonný a přímý, bohabojný a odvracející se od zlého. Přesto se mu dějí zlé věci a Bůh to nejen toleruje, ale dokonce je jakýmsi „moderátorem“ takového dění. Jak se vyrovnat s tím, že dobrým lidem se dějí zlé věci a Bůh to mírně řečeno nezastaví?

V listu Židům je Ježíšovo utrpení dokonce ukázáno jako jakýsi životní cíl Ježíše, naplnění jeho života, jeho telos, do češtiny se to překládá jako dosažení dokonalosti (skrze utrpení učinil dokonalým původce naší záchrany).

Žalmista se až urputně snaží žít bezúhonně, ale podle všeho mu dochází dech, zdá se mu, že navrch mají podvodníci a pokrytci, ti, kteří páchají hanebnost a jejich pravice je plná úplatků. Žalmista si byl dřív ve svém životním usilování jist sám sebou, alespoň to o sobě říká: nebyl jsem v tom nejistý. Teď ale je zřejmě jeho jistota u konce, volá: zjednej mi právo, Hospodine, snaží sám sebe utvrdit ve správnosti své sázky na svou bezúhonnost.

Se sázkou na bezúhonnost to ale není tak jednoduché. Podle první části dnešního úryvku evangelia se totiž zdá, že vlastně ani nevíme, v čem ta bezúhonnost spočívá. Zřejmě nespočívá v dodržování mravních norem, ani těch norem nejsvatějších, nařízených nejvyšší autoritou, kterou pro židy byl Mojžíš. Bezúhonnost se podle Ježíšovy reakce musí jakoby stále hledat v pozorném zkoumání hlubin lidského života: zde Ježíš hledá, co je dobré a co ne, skrze společenství, jednotu Boha a člověka ještě před Mojžíšem, při stvoření. Společenství s Bohem je zde symbolizováno vztahem manželů a narušení je nedobrým znamením, klasicky řečeno „narušením řádu stvoření“. Ale není lehké vidět, co je v dané situaci „narušení řádu stvoření“, není lehké znova a znova hledat to „dobré“ v samých kořenech světa.

Takže se ztrácíme a nejenže nevíme, co je to bezúhonnost, ale stojíme oněmělí před velkými otázkami o původu zla a utrpení spravedlivého pod Boží garancí, otázkami knihy Job, ale i podobných textů, které si kladly stejné otázky a vznikly tenkrát v Sumeru nebo v Ugaritu.

Pokud chceme nalézt východisko, připravme se na změnu smýšlení. Hluboké a velké otázky dobra a zla mají ustoupit něčemu tak dětsky prostému, jako je věta Kdo nepřijme Boží království jako dítě, jistě do něho nevstoupí. Připomeňme si, že Boží království byl Ježíšův životní program, program jeho misie. Nevíme, co Boží království přesně je, očekáváme definitivní nastolení Boží vlády, Boží spravedlnosti – a víme, že Boží spravedlnost je Božím milosrdenstvím. Podle dnešního textu děti Boží království doslova vlastní: Nechte děti přicházet ke mně, nebraňte jim, neboť takových je Boží království. Boží království je blízko, hlásal Ježíš, znamená milosrdný příklon Boha klidem, a Ježíš toto nejen hlásal, slovy, ale i ukazoval skrze své uzdravující a osvobozující činy a věřil v příchod Božího království i na kříži. Bůh se zcela vlády nad tímto světem sice neujal, ale Ježíšův životní styl, dosvědčování blízkého Božího království slovem i činem, se ukázal jako životaschopný – Ježíše Bůh vzkřísil z mrtvých; jakoby Ježíšova naděje a touha po zprostředkování blízkosti Božího království překonala smrt.

Boží království nepřišlo v plnosti tehdy a  nepřišlo do dnešních dnů – jeho příchodu zabraňují různí překažeči. Satan je z definice ten, který něčemu překáží, toto slovo se používá ve smyslu překážet ve SZ i v nenáboženském významu.

Že Satan je jen překažeč Božího království, které je už blízko, ale není špatná představa. Satana můžeme tak vnímat jako odpůrce jednoduchých, bíločerných vidění cest příchodu Božího království, třeba té představy, že Boží království nebo dobro a pokoj v našich životech přijdou jednoduše skrze naše dobré chování a zlo skrze naše zlé chování.

Pokud je naší životní strategií, abychom dělali vše správně, tato strategie bude trpět stejnými riziky jako ta strategie žalmistova, bude testovaná utrpením a hrozí, že se budeme jako ten žalmista strachovat, že uklouzneme a Hospodin zahrne naši duši mezi hříšníky. Strategie dětsky důvěryplné sázky na přicházení Božího království v dobrém i zlém je účinnější; kříži se také nevyhne, ale pokud zemře naše nějaká konkrétní naděje na dobro v životech našich nebo bližních nebo životě světa, zmrtvýchvstalý Ježíš a Duch života zrodí z beznaděje nový život a novou naději.

Příchodu Božího království se stavějí do cesty překážky, staví se mu do cesty překažeč – satan. Proč je tomu tak? Nejspíše proto, abychom si po vzoru Joba plnost Boží dobroty, plnost jeho království více užili, až budeme na konci času na tyto vnitřní a vnější překážky vzpomínat. Vzpomínat na komplikace, které by nám při konečném vyúčtování na konci času chyběly, jako by chyběly Jobovi. Vytrvejme v dětské důvěře, že žádná vnitřní nebo vnější překážka příchodu Božího království nezabrání a vydávejme svědectví o této důvěře slovy i skutky skrze přijímání jobovsky řečeno dobrého i zlého. Velké otázky pak ztratí svou velikost a díky našim překážkám a překažečům  dosáhneme podobně jako Ježíš v listu Židům svého cíle, své dokonalosti.