Za Ježíšem přichází nějaký člověk. Přichází proto, že chce udělat něco, co by mu zaručovalo jistotu jeho spasení. Mnozí tehdy předpokládali, že k tomu, aby byl člověk spasen a získal život věčný, musí udělat něco velmi dobrého. Ježíš tyto jeho představy o zasloužení si Božího království boří. Říká mu: „Proč se mě ptáš na dobro, jediný je dobrý a to je Bůh“. Ne ty nebo někdo z lidí. Do Božího království tě může přivést jen dobrota a milost Boží. Ne dobrota tvoje. Ty nikdy tak dobrý nebudeš. Na Boží království tj. život věčný není žádný nárok, nemůžeš si ho nijak zasloužit. Ani dobrými skutky ne. „Chceš-li vejít do života, zachovávej přikázání.“ Tomu muži však tato rada nestačí. Je to pro něho jako studená sprcha. Vždyť všechna ta přikázání dobře zná a příkladně je zachovává. V tom je přece dobrý, to vědí všichni kolem. A tak Ježíšovi odpovídá: to vše přece dělám od mládí, tak co mi ještě schází“ a dál požaduje od Ježíše návod. Návod, co on konkrétně má udělat pro jeho jistý vstup do království Božího a tím mít, tedy už vlastnit život věčný. Ježíš ale nemluvil o tom, jak takový život vlastnit, ale jak do něho vstoupit. Tento život nelze vlastnit. Můžeme však jít cestou a směrem, kterým nám ukazuje Ježíš. Cestou k cíli do  kterého se můžeme, ale bohužel také nemusíme trefit. Když tedy ten člověk dále naléhá na to, aby mu Ježíš řekl, co mu chybí k dokonalosti, Ježíš ho zve mezi své učedníky. „Prodej všechno, co je tvoje, rozdej to mezi chudé, přijď a choď se mnou a mými učedníky.“

Nabízí mu docela jiný život.Novou náplň a smysl jeho života. Určitě by se s nimi mnoho naučil, získal by nové pohledy na svět a spoustu nových přátel. Ježíš mu vlastně nabídl to, co hledal, ale on měl co rozdávat a tak smutně odchází. Zájem o osud jeho majetku měl najednou přednost před zájmem o Ježíšovo učení. Ježíš neodmítá majetek a bohatství, ale odmítá ty, kterým pro majetek nezbývá v srdci místo pro Boha. I bohatý člověk by měl být otevřený Bohu. A ne jen Bohu, ale i potřebným. Měl by být vůči majetku svobodný, nelpět na něm a považovat se za správce majetku, který mu byl svěřen. Bohatí bývají mnohdy s majetkem svázáni. Majetek vlastní je samotné a zotročuje je. Proto Ježíš říká svým učedníkům: „Snáze projde velbloud uchem jehly, než bohatý do Božího království.“ To, že velbloud se přece jen protáhne, je pravděpodobnější než to, že boháč pronese něco na čemž si tak zakládá. Do Božího království se prostě nedostáváme vlastním přičiněním nebo zásluhami, ale výhradně Boží milostí. Člověk velblouda uchem jehly určitě neprotáhne. (Pokud se tím uchem nemyslí otvor ve zdi.) Bůh ale takovou moc má. U něho není nic nemožného. Určitě má moc protáhnout do Božího království i nás. Kromě dodržování přikázání bychom měli uposlechnout výzvu k následování Ježíše a zbavit se toho, co nám překáží ve změně smýšlení a toho, co nás k tomu činí nesvobodnými. Měli bychom mít oči k vidění a uši k slyšení. Vidět nejen oprávněné potřeby svých nejbližších, ale i všechnu bídu tohoto světa a slyšet nářek těch, co přišli v životě úplně o všechno a s velkou důvěrou a nadějí se obracejí na nás.