Tři schůdné cesty ke spáse

Jan Konzal
Jb 38, 1-7.(34-41); Ž 104, 1-9.24.-25b; Žd 5, 1-10; Mk 1, 35-45
18. 10. 2015
29. neděle v mezidobí, cyklus B

Markův Ježíš věděl, že lidské společenství nemůže fungovat bez mocenských orgánů. Radí ovšem svým blízkým, aby se raději vyhnuli mnohým přehmatům výkonu moci mezi členy větších společenských celků (včetně těch náboženských). Malé společenství si může popřát regulovat vztahy milostí. I v řádu milosti přijdou chvíle obtížné, ale nikoli bezohledně zlé. Jenže moc nadmíru chutná. A tak Ježíš připomíná Jakubovi a Janovi formu vztahů, které v pozdější církevní seskupeních a církvích  ani nepokoušela naučit, pro spoustu významných světských povinností neměla čas učit se to. A tak nejen do církví, ale i do křesťanských rodin zní dodnes marně doporučení: „Ne tak ať je tomu mezi vámi, ale kdo by se chtěl mezi vámi stát vel­kým, bude vaším služeb­n­íkem­;  kdo by chtěl být mezi vámi první, bude otrokem všech.“

Je před námi společný cíl – smíření našich příběhů navzájem a spolu se Stvořitelem. Volba cesty k takovému cíli je pro každého z nás otázkou zásadní, protože všichni Bohem povolaní musí napřed opustit svůj rodný Egypt s jeho otroctvím. Kdo přitaká člověku přirozené touze po moci, volí nevědomky cestu významně jinou, než doporučuje náš Pán Ježíš svým přátelům umýváním nohou bližním ve večeřadle. A tak nejen ti, kdo rovnou pokukují po nějakém výtahu po větší moci a osobní prestiži šéfů, ozdobených všelijakým třepením plášťů a sídel, ale docela všichni  poctivci nevědomky rozhodujeme, kterou ze škol umění žít si vybereme a budeme realizovat svým životním příběhem: vírou a nadějí v právo, anebo v milost bez pravidel?

Dnešní biblické čtení důkladně posvítilo v té souvislosti  na problém utrpení. Nevyhne se mu totiž ani ideálně dokonalý muž práva Jób. Mýtická postava Jóba problém skvěle exponuje – podle Hospodinova spokojeného vyjádření Jób vlastně dokonalý byl. Hospodin jej nechal padnout do opovržení ve všech myslitelných formách lidské důstoj­nosti. Jób dlouho vzdoroval absurdnosti svého osudu, ale nakonec vyčerpal všechnu svoji frustrační toleranci a odhod­lal se k zoufalé přímé konfrontaci s boží přesilou dialogem, dosud neslýchaným: „Jsem smeten do bláta, podoben prachu a popelu. Volám k tobě o pomoc, a ty mi neodpovídáš, stojím tu, měj pro mě pochopení. Změnil ses mi v krutého protivníka, strojíš mi úklady svou mocnou rukou.“  Hospodin odpověděl velice drsně poukazem na právo, kam Jób nikdy dříve nedohlédl: Právě Hospodin JE SVRCHOVANÝM Pánem, suverén se nemusí za nic z těch událostí omlouvat, právě on sám je tím, kdo hlídá a posuzuje spravedlnost takových osudů. NAŠTĚSTÍ JE TO TAK. Nikdo jiný totiž nedokáže vrátit či obhájit smysl celoživotních příběhů fysicky i morálně zničených, například Jóba nebo ukřižovaného Ježíše. Ovšem drama tím nekončí: Jóbova po léta osvědčená zbožnost takovým žárem popukala. Jakým know how doká­že právem odkojený člověk po tom všem usilovat o smíření s takovým suverénem a s jeho lidem kdoví­jak spravedlivým? Zbožné praktiky náboženství už nefungují. Jób sám hodnotí svou dosavadní upřímnou zbožnost jinak než učili náboženští guru. Říká: Ano, hlásal jsem, čemu jsem nerozuměl. Jsou to věci pro mě příliš divuplné, které neznám. Rač mě vyslyšet a nech mě mluvit; budu se tě ptát a poučíš mě. Jen z doslechu o tobě jsem slýchal, teď však jsem tě spatřil vlastním okem. Proto odvolávám a lituji všeho v prachu a popelu.“ Takový Jób zařije cosi nemyslitelného: Setká se tváří v tvář s tím strašlivým suverénem a zjišťuje, že Bůh mlčící k absurditám zůstává divukrásný milostí.

Také cesta Žalmisty podle dnešního úryvku není marná, i když se na prvý pohled zdá laciná. Je to cesta maličkých ve smyslu bible, cesta těch, kteří sice nerozumějí, někdy i bolavě nerozumějí, ale jejich mantry se osvědčují, protože až dětsky důkladně důvěřují v lásku jako lásku na způsob: „Bůh je větší než moje srdce.“ Ovšem zdá se mi, že do této cesty se musí člověk narodit, nikoli na tuto dráhu nastoupit později. Ti maličtí také trpí zdánlivou absurditou takzvaně božích úradků. Ale kombinace jejich „charismatu jednodu­chosti“ s absurditou situací všedního dne dopadne vposledku dobře podobně jako dopadly láska Magdaleny i matky Marie pod křížem.

Cestou třetí radí autor listu k Židům těm svým současníkům, kdo jsou vážně zděšeni nepřehlednými zmatky prožívaných dějin a cítí se ohroženi změnou paradigmat své dosavadní zbožnosti: Musí se třeba obejít bez chrámu a řádného kultu, bez podpory velekněze, který vstupem do velesvatyně nepodmíněné garantoval boží odpuštění v den smíření. V dobách, kdy se učil katechismu, se sice také zabíjelo, ale nikoli strojně, niko­li na osvětimský způsob – tenkrát ještě platily Desky zákona.

Tahle cesta připomíná docela všem na jakékoli z cest, co radí Písmo v listu Hebrejům. Taktiku i strategii cest udává křesťanovi posluš­nost. Samozřejmě nikoli poslušnost infantilní, nepřemýšlivá, ale jen poslušnost dospělá, vědomá si vlastní odpovědnosti za sebe i za náš současný svět, poslušnost ctící subsidiaritu i vlastní svědomí. Rozeznat správné rysy a postupy takové dospělé poslušnosti se musíme trpělivě učit. Chybami a úspěchy, jak jinak, s tímhle uměním se nerodíme ani z lůna matky, ani z křestního ponoření. Také náš Pán se jí musel učit, a v pláči, vůbec ne lacino, napomíná dnešní úryvek. Nicméně: i tato cesta je schůdná.