Řeč Moudrosti v Písmu je zřetelná a budí naši důvěru. Má cosi z absolutních jistot. Ovšem v reálných podmínkách našich životů vidíme často, že tahle řeč jakoby umlká anebo je dokonce odmítána jako opium. Současní běženci byli kdysi natolik bohatí (a tedy Bohem požehnaní), že mohli emigrovat. Dnes jsou chudí, ale o božím království, které chudým patří, neslyšeli nic, rozhodně nic, co by mohlo ochránit jejich ženy a děti. A tak vlastníci božího království kradou, perou se do krve o nástupní schůdky do vlaku…

Podobně „fungují/nefungují“ vedle zákonů Božích všechna lidsky osvědčená a dobou dostatečně prověřená moudra a zákony: Jistě je moudrý zákon Dekalogu: Nebudeš zabíjet. Anebo: Cti otce i matku… Ale konkrétní okolnosti, kontext jednotlivých příběhů občas vyžaduje jednat jinak, a existují kati z povolání. To „JINAK“ ovšem nemá za sebou onu pečeť osvědčené pravdy, jakou má Dekalog. Každé takové jednání „jinak“ se děje jen na naši vlastní odpovědnost.

Jsem vděčen evangeliu za dnes čtený příběh Ježíše a Syrofeničanky. Je to pro mne nejen zjevení, ale také působí jako jeden z paprsků spasení, záchrany smysluplnosti mých osobních dějin. Ježíš totiž žil v době podobně roztříštěné společenské etiky jako zakoušíme my.  A musel jednat na svoji vlastní odpovědnost i proti osvědčeným moudrům. Konkrétně k dnes čtenému příběhu setkání Ježíše s cizinkou: Zákon Bohem zjevený přece od Izraelity vyžadoval, aby se obřezaný nedělil o dobra spásy s lidem neobřezanců (dodnes se tím řídí i katolíci, kteří odmítají účast na svátostech nekatolíkům). Ta Syrofeničanka  s neústupností a zároveň s pokorou upozornila Ježíše, že v praxi se ta segregace ani nemůže zachovávat, vždyť chléb nalámaný jen pro pozvané padne bez zlého úmyslu pod stůl a je tak dostupný i štěňatům. Ježíš tehdy rozhodl podle svého svědomí proti znění zákona a tím mimo jiné podepřel dobrou vůli všech svých následovníků řídit se nejen zákonem božím (theonomie), ale také rozumem i citem, zkušeností i empatií, prostě celým vlastním svědomím (autonomie). Podobně může povzbudit naši odvahu i příběh, kdy proti znění Dekalogu  odmítá Ježíš požadavek vlastní matky v doprovodu vlastní rodiny, aby se věnoval domácím povinnostem a nechal kázání jiným.

Dlouho se mi nelíbilo, že i tak Duchem svatým nadaný teolog, jakým je Walter Kasper, nabádá získat odvahu k etické autonomii. Obával jsem se, že i ukázněný tím otevírá zadní vrátka vlastní svévoli. Pak jsem začal tušit, že autonomie je přiměřená dospělému věku podobně jako teonomie věku dětské a pubertální formace člověka. Dospělá odpovědnost autonoma ovšem vyžaduje odvahu nést důsledky. Dnes si myslím, že v dobách zlomů historie ani lepší cesty za naplněním boží vůle prostě není. A je moc milé, že Ježíš tak dodává odvahu převzít plnou odpovědnost za ty příběhy našich životů, kdy teonomie koliduje s naší autonomií.  

Dlouho jsem si také myslel, že Jakub oponuje Pavlovu přesvědčení o podstatě a roli víry právě jen z pozice pohoršeného zákoníka; teze proti tezi, tedy mohu si sám vybrat, kterou považuji za věro-hodnější. Až hodně pozdě mi došlo, že to není šerm názorů, ale vyznání dvou významně jinak založených apoštolů, kteří nicméně oba stejně poctivě hledají, čím lze tutéž víru člověka zprůhlednit a očistit. Díky tomu předsudku jsem v Jakubově textu neviděl cosi důležitého: Jakub, svou povahou zajisté zákoník, ale zároveň poctivý apoštol Kristův, přimlouvá se naplno za étos svobody, tedy étos Pavlova řešení vyžadující osobní rozhodnutí pro některou z nalezených variant.

Žijeme v době společenských převratů, v době stěhování národů, době výbuchů zlomyslnosti, násilí, opakovaných selhání autorit náboženských i světských. Pak ovšem patří k euangelion i dnes slyšený postoj Jakuba, spravedlivého zákoníka Kristu věřícího: „Tak mluvte a tak jednejte jako ti, kteří mají být souzeni podle zákona svobody. Neboť soud bez milosrdenství je pro toho, kdo neprokázal milosrdenství; milosrdenství přemáhá soud.“