Vzpomínám na to, jak mne kdysi zaujala trilogie Pán prstenů od Johna Tolkiena. Tento mistrný vypravěč psal své fantazijní příběhy o hobitech, elfech i lidech a nechal hobity nesoucí prsten moci k Hoře osudu říci něco ve smyslu „třeba i my jsem součástí nějakého příběhu, nějaké písně, která se bude o nás zpívat“.

Představuji si dnes vypravěče onoho takzvaného desatera, které jsme slyšeli v prvním čtení. Přestavuji si, jak tento vypravěč sedí někde v okruhu svých soukmenovců v babylonském zajetí a říká jím – nebojte se, vy zajatci, přece jste součástí příběhu, písně, kterou vám teď znovu zazpívám. Je to píseň o Hospodinu, vašem Bohu, který tě vyvedl z egyptské země, z domu otroctví. Teď jste sice také v zajetí, ale příběh této písně, pokud jí uvěříte a přijmete za svou, dá smysl vašemu životu. Uvěřte tedy příběhu této písně o vyvedení z egyptského zajetí, o strachu ze zániku na poušti a nebudete se bát ani toho vašeho současného – babylonského – zajetí. A přijmete-li příběh o vyvedení z egyptského zajetí Hospodinem za svůj, nebudete potřebovat a chtít nějaké jiné zachraňující bohy nebo modly, nebudete chtít snižovat jméno Hospodina. Budete se chovat tak, abyste nenarušovali soužití komunity, která přijímá za svůj tento příběh, nebudete dělat věci, které by znesnadňovaly vašim bližním, abyste si píseň o záchraně z egyptského zajetí mohli zpívat společně znovu a znovu. A tato vámi zpívaná píseň pak bude hmatatelným znamením vyvolení a záchrany od Hospodina z dřívějších i současných zajetí, budete zpívat o tom, kým jste a kým znovu chcete být.

Představuji si dnes také vypravěče podobenství dnešního Matoušova evangelia, jak sedí v okruhu svých posluchačů – jeho vyprávění ten příběh z Exodu vzdáleně připomíná: ze zajetí je ale nyní vyváděn už nikoli židovský národ, ale národ, který, jak jsme slyšeli „přináší úrodu“. Je to velká revoluce, kterou tady Matouš prezentuje, ale ta úroda zůstává stejná – přijetí svobody vyvedení z minulých zajetí a jednání v duchu této svobody. Asi je našim údělem pohybovat se mezi hmatatelností a nehmatatelností cesty naší víry. Alespoň občas vnitřně zakoušíme svobodu Božího povolání v Kristu Ježíši, ale o své víře a naději se přesvědčujeme a povzbuzujeme i skrze hmatatelná znamení. A to, čemu říkáme přikázání, může být jedním takovým znamením. Jejich dodržování samo o sobě nikoho svobodným neučiní, spíše naopak. Z otroctví jsme byli vyvedeni ne proto, abychom byli lepší, ale abychom byli svobodní. Vnímat a žít „přikázání“ jako znamení a svědectví o vyvedení z otroctví ale dává smysl: třeba tím, že nepotřebujeme a nechceme druhého snižovat nebo ho obírat o to, z čeho žije, si navzájem pomáháme žít z darované svobody.

Ke svobodě byl osvobozen pisatel listu Filipanům, onen apoštol Pavel, ten slova písně svého příběhu přímo zpívá svým dopisem. Ozývá se zde podobná nejistota, jako u těch Tolkienových hrdinů: znali svůj cíl a věděli, že jejich osudem je jít, vůbec ale netuší, jak by svého cíle mohli dosáhnout. Pavel je zřejmě ve vězení a jeho budoucnost je nejistá, ale má svou životní píseň, která ho osvobodila z jeho zajetí a přiměla k běhu: zmocnil se ho Kristus Ježíš. Pavlovým zajetím bylo převrácené vnímání příběhu z Exodu, Pavel hledal své osvobození ve vzorném dodržování pravidel, ona pravidla nebyla pro něj znamením vděčnosti za svobodu od Boha. Pavlovým osvobozením pak bylo nikoli vyvedení z Egypta, ale vyvedení ze zajetí přesvědčení, že dodržováním pravidel můžeme být zachráněni. A jako židé tenkrát se nemají vrátit k modlám, Pavel se zuby nehty drží Krista, svého úhelného kamene, hlavy úhlu, jako osvoboditele ze zajetí představ, že dodržování pravidel nebo mravný život sám o sobě je cestou k Bohu.

Tímto naším setkáním, naší liturgií, také společně zpíváme píseň o naší svobodě z dřívějších zajetí a nesvobod, o milosti ke schopnosti být svobodný i za temných okolností, ba za okolnosti přímo smrtelných (Pavel to říká výstižně – „připodobňuji se Kristově smrti“). Našim pánem je Bůh skrze Krista a v jeho Duchu – a nechceme mít jiné pány. My jsme otroci Pána, který nás osvobodil: to je základem a zdrojem naší svobody, ostatní je odpad. Píseň našeho setkání dnes a tady – podobně jako ony písně tenkrát – zní do různých našich současných zajetí. Běžíme a víme bezpečně jen to, že našim cílem – naší horou osudu – je Kristus, kterému odevzdáme nakonec všechny naše prsteny moci i bezmoci. Kdybychom přestali běžet, vracíme se do zajetí. Proto nás naše současná zajetí a současné pouště, ve kterých naše píseň o svobodě už zní, jistě nezastaví v běhu.