V dnešním evangeliu reaguje Ježíš podobenstvím o nebeském království na vytrvalé a provokativní otázky velekněžské aristokracie, starších a saduceů, jak jsme již slyšeli v evangelijních perikopách předchozích nedělí. Evangelista akcentuje v tomto podobenství skutečnost, že se nejedná o běžnou svatební hostinu. Hostitelem je totiž král, který žení svého syna a k tomu pořádá náležitou hostinu – tím příběh nabývá nejvyšší vážnosti. Sám král posílá své služebníky, aby roznesli pozvánky všem, se kterými na slavnosti počítá (snad lidem od královského dvora, jeho vybraným hostům). Bůh pozval a vybral si svůj lid – pořádá svatební hostinu svého Syna Ježíše se svým lidem. Vše je v hojnosti připraveno, služebníci informováni a vysláni. Jak pozvaní reagovali na jeho laskavé pozvání, jsme slyšeli. Opakované pozvání je vystupňováním události a o to více zdůrazňuje zájem krále o svatebčany, se kterými na hostině počítá. Povšimněme si však reakce pozvaných a jejich nezájmu.

Jedni dali přednost něčemu, co se jim v danou chvíli jevilo jako důležitější – péče o pole vlastních zájmů různého druhu, práce, byznys, pocity „jistoty“ a oprávněnosti svých postojů, dokonce pocit práva si „ulít zlaté tele“, jak nám připomíná příběh Exodu. Jejich vlastní volba (nepřijmout pozvání) je připravila o prožitek společenství, radosti a veselí, které mohli zakoušet na té hostině. Stali se „strůjci svého „(ne)štěstí“, protože je jaksi míjí nabízená láska Hospodinova, jeho milé srdce a svoboda – tedy „to nové“ co přinesl lidstvu Ježíš. Zůstávají tak v zajetí „svých“ starostí, zájmů, postojů. Král proti nim však nezasahuje (posečkává), sami se potrestali, vyřadili se (možná dočasně?).

Podobenství ale pokračuje a přechází do jakési alegorie o té druhé skupině potenciálních účastníků hostiny a míří přímo na Ježíšovy tazatele a jejich předky. Kolik nepřijali a zlikvidovali sz proroků? Kolikrát se ve svých dějinách zpronevěřili Hospodinovu pozvání? Evangelista do příběhu patrně vnáší i zkušenost rané církve a jejich mučedníků a všechno toto jejich jednání vyústí do Božího rozhodnutí dramaticky skoncovat se vzbouřenci a vrahy. S těmi, kteří pohrdají nejen s pozváním (o takových je už zmínka výše), ale s těmi, kteří přestože byli„vybraní, vyvolení a informovaní“, zachovali se podle. Zachází totiž vůči svému králi za hranice únosnosti.

Král však i přesto plní slib, hostina je připravena a nikdo ji nepřekazí, ani ti kteří, ji nebyli hodni. Zve tedy ještě velkoryseji jiné hosty (z podhradí, předměstí, cest a rozcestí – různých národů, ras, míst apod.), aby zaplnili místa u slavnostního stolu. V žádném případě však nemohou být považováni za elitnější než ti předchozí, nebyli pozváni ani za zásluhy a byli mezi nimi dobří i zlí, jak píše evangelista.

Jediné, co je odlišovalo od předchozích pozvaných, byla ochota přijít. (Mt. opakuje stejnou myšlenku „o nebeském království“, jako v předchozích podobenstvích: 1/ O dvou synech – první slíbil a nešel na vinici, předešel ho druhý; 2/ O svěření vinice- první se neosvědčili, nahradí je jiný).;

Ve chvíli, kdy by se zdálo, že hostina proběhne, jak bylo dle vůle hostitele naplánováno, přichází „nová“ pointa příběhu (podobenství o svatebním šatu).

Na slavnost se vloudil kdosi, kdo tzv. „nedodržel dress code“. Každý kdo jde na svatební hostinu, dává svým „celkovým ustrojením“ najevo vztah k hostiteli, ale současně také svůj postoj k události samé. Hostiteli nejde ani tak o módní či cenově exkluzivní náročnost svatebního šatu (kde by také k takovým oděvům přišli ti ostatní – patrně ze stejné společenské vrstvy králových poddaných?), ale o projev sounáležitosti s ostatními a o vážnost události. Tento člověk asi doplatil na „své mínění“: … „Pro tu situaci to stačí, nehodlám na sobě nic měnit, dokonce se ani nenechám označit jako svatebčan, nebudu za blázna, apod“. Možná se na svatbu „pozval /vloudil/ sám“ s tím, že „zapadne v davu“. Hostitel se nepodvádí, on dobře „zná své“. Ten člověk vlastní vinou neskončil dobře!

Král však nevydal příkaz – „přijďte na svatbu“, ale poslal pozvání. A netýká se pouze Ježíšových současníků či tehdejších jeruzalemských autorit. Pokud máme uši k slyšení a oči i srdce otevřená, jsme již uschopněni Ježíšovu podobenství porozumět. Hospodinu přece vůbec nejde o to, abychom dodrželi „nebeský protokol“, a když ne, bude trestat. Kdo zve na svatební hostinu, ten chce potěšit, obdarovat, společně se radovat s pozvanými.

Nám má jít tedy o to, abychom si uvědomovali tu velkorysou událost pozvání (už při křtu – přivítání na slavnost) a také si uvědomovali všechny souvislosti, které s pozváním souvisejí. Včetně toho, že jsme našim laskavým Bohem zváni neustále.

Pokud se náležitě „připravíme a ustrojíme“, budeme skrze Ježíše vítáni (vybraní) a schopni zakoušet smysl takové hostiny a její povzbuzující účinky a také smysl „nebeského svatebního protokolu“. Už zde, v našich životech, můžeme prožívat radost z hojného obdarovávajícího pohoštění i společenství s Hostitelem a ostatními pozvanými (ať už jsme je na hostině čekali či nikoliv).

Pak se už nemusíme obávat, že skončíme vnitřně spoutáni a odsouzeni k životu „venku“ bez „Světla“ (jako onen samozvaný svatebčan) nebo že zůstaneme zcela osamoceni na svých polích se svými starostmi, popřípadě že skončíme v zajetí poskakování do omrzení kolem nějakého zlatého býčka (každý si dosaďme sám).

Vždyť Hospodin je a bude s každým, kdo přijímá jeho pozvání a těší se z něj!