Příběh k chvále Boží slávy

Martin Šály
Jr 31, 7-14; Ž 98; Ef 1,3-14; J 1,1–18
4. 1. 2015
2. neděle po Vánocich, cyklus B

Pojďme si udělat společně výlet do minulosti. Zkusme se v myšlenkách přenést do doby konce prvního století, do doby, kdy asi psal autor Janova evangelia a (nejspíš o něco dříve) také autor listu Efezským.

Budeme v době, kdy stejně jako my lidé hledají své jistoty, opory pro smysl svého života, kdy zápasí se svými strachy, posilují své naděje, a dělají to hodně skrze své náboženské příběhy a mýty. Život tehdy je mnohem magičtější než ten náš dnešní, jsme-li – řekněme – běžní obyvatelé římské říše, jsme v propojení s životem duchů a bohů, ti pomáhají, ale mohou i škodit. Zlému působení duchů se bráníme pomocí čarovných formulí a talismanů. S bohy komunikujeme, účastní se našeho jídla, mají své místo u stolu, když někoho zveme na hostinu, pozvánku píšeme ve jménu určitého boha a část jídla necháváme pro něj stranou. Náš domácí krb ochraňuje bohyně Vesta, té házíme trochu jídla do ohně jako oběť. Naše rodina má svého ducha, pokud jsme otec rodiny, odpovídáme za pravidelné oběti k uctění tohoto ducha. Podílíme se také na veřejném kultu k uctění státních bohů, jako je Jupiter nebo Mars. Tito bohové nesou, věříme, celou římskou říši a ve jménu celého Říma je uctívají i speciální kněží, kteří věští jejich přízeň či nepřízeň. A císař je (počínaje Augustem) pontifex maximus, hlava společenství posvátných účastníků na životě římských bohů. Celý Řím je příběhem bohů a lidí.

Věříme, že Slunce na obloze je vezeno slunečním bohem Heliem a blesky metány samotným Jupiterem, bohem nejsilnějším. Součástí příběhu bohů a duchů jsme od samého počátku, kdy se z chaosu vynořila holá země Gaia, ale také se objevil na této zemi třeba bůh Eros – bůh lásky. A příběh holé země i příběh lásky na ní si vyprávíme a hledáme se v něm.

Možná jsme ale příslušníci nějakého tajného mysterijního kultu, třeba toho orfického, naše příběhy světa jsou pak jiné. My věříme, že svět vznikl z kosmického vajíčka, ze kterého se narodil první bůh – Fanés (to je – bůh Světlo), po něm přišli bohové jiní a svět vznikl ze souboje Dia a Titánů; Zeus Titány přemohl a z popela souboje svět utvořil. Nezničil ale srdce Titánů, takže utvořený člověk má smíšenou povahu – je tvořen směsicí dobrého a zlého, má „titánské“ srdce. Když se ale očistíme od své zlé titánské části, pak se naše duše může osvobodit od fyzického těla a dostat se do našeho, orfického ráje, do Elysejských polí.

Možná jsme ale z Egypta a vyprávíme si jiné příběhy, ve kterých hledáme své místo. Z nekonečných vod vytvořil zárodek světa sluneční bůh Atum a od něj pocházejí další bohové, třeba bohyně Isis, bohyně plodnosti a uzdravování, bohyně, která je ztělesněním ideálních ženských vlastností a rádi se k ní obracíme ve svých potížích. A vyprávíme si třeba, že Isis si vzala svého bratra Osirise, ale závistivý bratr, bůh zla Seth Osirise zabil a Isis ho každoročně oplakává – a proto se Nil rozvodňuje.

Možná jsme členy mysterijního společenství boha Mithry a naše příběhy světa a našeho místa v něm jsou ještě jiné. Bůh Mithra se zrodil ze skály v jeskyni a běh světa byl umožněn tím, že Mithra kdysi přemohl a zabil mýtického býka. My se podílíme na tomto mýtu opakovaným obětováním posvátného býka. Mithra je náš bůh slunce a světla, uctíváme ho uprostřed temné jeskyně, on je náš kosmokrator, vládce universa a obnovovatel světa, pravidelně zachraňuje svět a obnovuje veškerý život. My to s ním můžeme slavit.

Možná jsme ale Židé a jako Židé si vyprávíme jiné mýty, především mýtus o tom, že nejsou žádní jiní bohové, je jen jeden Bůh, který stvořil vše, co je. A tento Bůh – vyprávíme si – si zvolil za svůj jeden, a právě náš národ, národ židovský. To je národ určený ke konečné záchraně a v pokračování dějin kosmu se to jistě ukáže. Chrám, místo přebývání tohoto Boha, nedávno padlo, ale tím jistě Božího lidu nekončí.

A možná jsme příslušníci jednoho mladého nového náboženství, které začíná vyprávět a zapisovat nové kosmické příběhy a mýty, ve kterých hledá své místo. Tyto nové, křesťanské mýty se zvláštním způsobem proplétají s mýty židovskými, také se v nich hovoří o stvoření světa, ale současně je toto stvoření učiněno skrze Slovo, které se později stalo hmatatelnou součástí světa. A pro příběh křesťanů je toto vtělené Slovo pravé světlo, žádné jiné světlo nebo sluneční bohové jiných mýtů nejsou ti praví.

Jsme-li stále v myšlenkách před dvěma tisíci lety, pak slyšíme tyto a jiné mýty a příběhy. Můžeme si vybrat, který příběh a který mýtus se stane tím naším, o který opřeme jistoty svých počátků a naděje svých konců a jistoty budoucnosti všeho, co je nám drahé.

Pokud si vybereme ty křesťanské příběhy, náš začátek je přímo kosmicky slavný, onen židovský Bůh si nás v Kristu vybral už před založením světa, jsme nějak stvoření světa vlastně účastni. Jako křesťané doufáme v Krista a to je dobře, protože nakonec všechno na světě bude uspořádáno pod Kristovu hlavu a my budeme mít tedy účast ve finále tohoto kosmického divadla. Nemusíme jako vyznavači Mithry znovu a znovu krvavě obětovat býka a tak hledat svou záchranu, věříme, že zachráněni už jsme, že v Kristu máme vykoupení skrze jeho krev – odpuštění našich provinění podle bohatství jeho milosti.

Naše křesťanské mýty o počátcích a koncích jsou skutečně propleteny s těmi židovskými, vlastně se můžeme chápat jako nový Izrael, mýty Izraele teď otevírají svou náruč všem, nejen židům. Můžeme se proto nalézt i v tom dnešním jeremjášovském vyprávění, které do nevábné historické situace Izraele vlečeného do babylonského zajetí slibuje, že konec příběhu bude dobrý: můj lid se nasytí mojí dobrotou, je Hospodinův výrok, čteme tam. A nebude vadit, když k tomu dobrému konci budou svým Bohem jeho lidé přivedeni s pláčem a … úpěnlivými prosbami. Bude to konec, kdy tento Bůh – podle tohoto mýtu – změní pro tyto přicházející – slepé i chromé – jejich smuteční obřady v jásot, potěší je a místo jejich žalu jim dá radost.

Dnes jako tenkrát před dvěma tisíci lety se bojíme různých duchů, kterým se bráníme svými magickými pravdami a rituály, a dnes jako tenkrát k nám zní různé kosmické příběhy, které nabízejí naděje a zakotvení, příběhy počátků i konců. Jeden z těchto příběhu, příběh prologu Janova evangelia i dnešního hymnu listu Efezským je ten, ve kterém svítí pravé světlo, které osvěcuje každého člověka.

Tento příběh se nabízí k tomu, abychom ho přijali za svůj. Pokud si vybereme právě tento příběh o tom, že jsme v Kristu dědici židovského Boha – nyní tedy Boha všech, kdo mu věří – pokud si vybereme příběh, že jsme součástí pozemské i nebeské životní cesty člověka Ježíše, když do takového příběhu vložíme naši důvěru, jistě nás tato volba osvobodí od hrůz našich duchů, od používání každodenních magických rituálů a talismanů. Budeme pak součástí velkého kosmického příběhu křesťanů a budeme žít k chvále Boží slávy.