Už od včerejšího večera zní patrně ve všech kostelích nejznámější vánoční koleda „Narodil se Kristus Pán“ a bude znít pravděpodobně po celou vánoční dobu. V textu této původně husitské vánoční písně z 15. století je oslavováno naplnění starozákonních proroctví a očekáváný příchod Mesiáše (vykvetení výhonku kmene Jesse, původ Spasitele z královského rodu Davidova, přemožení Vládce temnot Baliáše /později nahrazeno Goliášem/ a také příchod Hospodina do světa, kdy vzal na sebe člověčenství a pro nás se narodil). Stejně jako mnoha generacím i nám tento neopakovatelný Boží akt zvěstovala píseň dnešního žalmu i poselství Izajášovo.

Dnes jsme také slyšeli v úvodu 1. kapitoly Janova evangelia důvod, pro který jsme se i my sešli k oslavě. Je však poněkud „jiný“, než většina lidí vnímá jako vánoční příběh. Pokusme se ponořit do janovského pojetí oslavy „narození“ či vtělení a příchodu našeho Spasitele.

V Janově textu se nám prolínají pojmy, obrazy a přirovnání, jako: počátek, slovo, světlo, život, tělo, milost, pravda, sláva apod.

Na počátku bylo Slovo a to Slovo bylo u Boha a to Slovo bylo Bůh.Říkali jsme si již někdy minule, že toto Janovo evangelium je reflexí života obcí prvotní církve po několika desetiletích jejich praxe života a zkušeností s vírou v Ježíše z Nazareta. Autor tohoto textu připomíná, že původ Ježíšův je opravdu v Bohu a pouze z něho vychází. Jan či jeho učedníci pocházejí z židovského prostředí a jeho vyjadřování je ovlivněno hebrejským myšlením. Ne náhodou se vyjadřuje stejnými slovy, jako jsou zaznamenány v knize Genezis o Hospodinově stvoření světa, např. ,,…Bůh řekl (vyslovil): Budiž světlo …a stalo se. To Boží slovo se naplnilo (a každý z lidí to vidí a zakouší), Boží slovo už není pouze abstraktní (nebo virtuální) informací, začalo existovat a projevovat se. Tato Boží tvůrčí moc je zřejmá a je projevem Jeho věrnosti a lásky vůči všemu tvorstvu. Tak to lidstvu v jeho dějinách připomínal Hospodin ústy svých proroků, tak to vnímá i Jan a beze zbytku to traduje svým současníkům i nám.

Boha nikdo a nikdy nemůže vidět, dal se tedy poznat skrze vtělené své Slovo – Ježíše.

Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi.Vyšlo z Boží náruče (podstaty) „…v tomto čase promluvil ve svém Synu …“ jak je psáno v listě Žd. a bylo nám darováno z Otcova milosrdenství, tj. nezaslouženě (byť i pro spravedlivé skutky kohokoli z lidí). Těžko by se nám to chápalo, stejně jako dívce z Nazareta, Marii, kdybychom toto Slovo nezachytili vírou v Boží moc a neuchovávali jej do doby, kdy se „opravdu vtělí“ a začne měnit náš život.

Bůh Zachránce se narodil jako dítě, jak nám to betlémským příběhem sděluje evangelista Mt, který to, co jsme slyšeli u Jana tak „stroze“,dokládá rodokmenem původu Krista Pána v Hospodinu. Ale také evangelista Lk, vkládádo obrazu betlémského příběhu poselství mnoha aspektů onoho lidství, které Bůh v Ježíši z Nazareta na sebe vzal. Počínaje důrazem na Mariino paradoxní přijetí vůle svého Boha (oproti všemu „rozumu“ a kulturně společenským konvencím), přes skutečnost celistvosti jejího mateřství počínaje porodem, přes skutečnost přítomnosti poslů (andělů) Páně, kteří jsou vždy znamením blízkosti Boha, a ubezpečení o pokoji a radosti i velké slávě, která nás pozvedá z těch nejšpinavějších chlévů, životních situací i postojů, Lk sem vložil také ujištění, že v lidech otevřených Boží pomoci, v lidech plných naděje má Hospodin zalíbení, a že právě jim bude darována dobrá (Boží) vůle.

I díky těmto rozdílným betlémským příběhům se nám lépe chápe Janovo poselství, že „…Přišel do vlastního, ale jeho vlastní ho nepřijali. Těm pak, kteří ho vírou přijali, dal moc stát se Božími dětmi…“. Nepochybuji o tom, že Dítě z Nazareta prožívalo pěkné dětství, navzdory „chlévu, jeslím či útěku jeho rodiny před různými nebezpečenstvími herodů či pohrdáním kohokoli jiného. To, že jej vlastní nepřijali, je spíše obžalobou těch z vyvoleného lidu, kteří byli obdarováni stejným ujištěním o Boží lásce a věrnosti jako jejich soukmenovci, ale nebyli ochotni risku – vírou přijmout Boží vtělení a pohoršovali se nad Nazaretským.

Neodpustím si mnemotechnickou pomůcku formou jakési alegorie pro lepší pochopení onoho evangelistova poselství o vtělení Boha (versus Děťátko). Asi mnohým z nás se přihodilo, že se nám ve věku, když jsme začali brát rozum nebo až v dospělosti, dostal do ruky obrázek (foto) maminky či tatínka – batolete (často v sukýnce po mladší sestře – a to i kluci) uprostřed dvorku se slepicemi nebo v legračním dobovém kočárku, nebo trakaři. Přesto ve mně taková fotografie (jako analogie k jesličkám) nevyvolává ujištění, že právě toto dítě je mým rodičem – i když ono se jím zajisté stalo. Přijetí za rodiče se vší úctou, autoritou a jistotou jejich statutu, které jim bezesporu náleží, se dělo především skrze jejich láskyplnou vydanost, zodpovědnost, služebnost a jejich neutuchající zájem o své dítě po celou dobu jejich života. To rodičovství se vtělilo díky Bohu. Byli jím obdarováni a oni tento dar přijali – a nemuseli.

Bůh se ve svém Synu stal člověkem a přebýval mezi námi. Některé překlady dávají tomuto slovu význam „přebývání ve stanu“. Tedy žádná zajištěná existence, nejistá budoucnost. Ježíšův pozemský život to bezezbytku vyjadřoval. Od jeho narození, často neúspěšného svědectví o lásce Otcově, od bezvýhradného přijetí a naplňování Otcovy vůle a přijetí Jeho Ducha, přes pomoc nemocným, potřebným a nuzným, až po Getsemanskou zahradu, bičování a kříž. Nesením naší nouze nás zachránil.

Právě takové přebývání Pána světa – „v putování ve stanu“, „ve chlévě“ či všude mimo „pyšně honosné chrámy z cihel nebo duší“, se stalo přebýváním s námi. V Jeho svatém Duchu.

A paradoxně právě tato ponížení pojmenovává evangelista jako „…Zjevení Boží slávy, těm, kteří jej vírou přijali“. Nový život a Světlo mohou být darem i našeho narození jako dětí Božích. A nezapomeňme, že anděl Boží k tobě může přijít kdykoliv i skrze bližního a oznámit zprávu o vtělení Boha do tvého nitra, i když se můžeme cítit jakkoli ubozí jako pastýři a mnohým na různý způsob “nevonět“. Kéž z takových setkání budeme vycházet, díky Božímu milosrdenství, do všedních dnů plni radosti, pokoje a slávy Boží.