Úryvek z evangelia, které jsme slyšeli, může znít až neevangelijně a propojit se s nedávnými událostmi z Paříže do nepříjemného klubka nejistoty. Marek v dnešním úryvku drsně upozorňuje na to, že jistoty, na které jsou jeho čtenáři zvyklí, prostě skončí. Úryvek – pro dnešek naštěstí, řekli bychom – končí v osmém verši oním to bude začátek porodních bolestí. Z  pokračování v Markovi, které lekcionář nabízí na středu a z paralel té takzvané synoptické apokalypsy v Lukášovi a Matoušovi, mne vždy při čtení otřásá, je nesmírně drsná. Po dnešním začátku porodních bolestí – válkách a zemětřeseních a hladu, začnou padat další jistoty – jedna za druhou. Padají jistoty rodinné, jistoty obyčejné lidské slušnosti, jistoty náboženské, jistoty přírody.

V pátek v noci se na našem Západě otřásly jistoty víceméně klidného života v míru a hojnosti. Otřásla se důvěra v hodnoty svobody, demokracie, rovnosti, která je výchovná a umožňuje snad omezenou, ale přeci jen určitou otevřenost vůči potřebným odjinud. Taková otevřenost – obávám se – bude brzy zapomenuta, její propagátoři umlčeni a nejhůře na tom pak budou skuteční potřební, ať už z míst své beznaděje prchají nebo tam zůstávají. To bude začátek porodních bolestí.

Pokud mají pravdu některé prorocké hlasy z našeho okruhu, skončí brzy i staleté náboženské jistoty v rámci katolické církve, které také omezeně, ale přeci jen garantovaly nějakou stálost našeho náboženského prostoru. A bylo by divné, pokud by se nejistoty nevyhnuly Společné cestě. Kdy přesně se co stane nebo nestane, o tom nemusíme neuvažovat, dnešní text evangelia to vlastně odmítá. Jeho smysl je jiný – připravit posluchače na to, že nejistota se stane pro ně normou, standardem, záležitostí, na kterou si mají posluchači zvyknout, naučit se s ní počítat a naučit se v ní žít. Představuji si text dnešního evangelia a text celé synoptické apokalypsy jako „koučingový materiál“ – Markův Ježíš je kouč, který má posluchače toto naučit – žít v permanentní ztrátě jistot, kterou bude provázet porod nového života Božího království.

Lze si dnes těžko představit, jak masivní náboženskou a nejen náboženskou oporou byl Jeruzalémský chrám s jeho snad až 160 tun vážícími stavebními kameny. Jeruzalém byl chrámovým městem a židovstvo bylo takříkajíc chrámovým národem. Chrám představoval centrum náboženského života židů, hmatatelnou náboženskou jistotu přítomnosti Hospodina se svým národem. Systém náboženských svátků, které byly v Jeruzalémě hojně navštěvovány poutníky z celé židovské diaspory, vytvářel rytmus života národa. Lidé měli jistotu, že se mohou v chrámu očistit před Bohem obětí za hřích, obětí zápalnou a přídavnou, měli jistotu, že celý vyvolený národ se může očistit obětí velekněze, ten očistí nejprve sám sebe krví obětovaného zvířete a poté symbolicky pokropí krví slitovnici za všechny vyvolené a smyje tak před Bohem hříchy všech Židů. Pro Židy bylo dobré žít v jistotě opakované možnosti očištění se před Bohem, chrám symbolizoval stabilitu a smysl života. Pád Jeruzalémského chrámu vytvořil velké náboženské vakuum pro Židy, ze kterého se – jak sami říkají – nevzpamatovali do dneška. Pád chrámu představoval ztrátu jistot i pro část tehdejších křesťanů, kteří věřili, že budou moci žít ruku v ruce se židovstvem jako jeho zvláštní odnož.

Každá hmatatelná jistota, která funguje, obzvláště ta náboženská, nás uklidňuje. List Hebrejům je náročný, protože jeho autor nás učí nespoléhat na hmatatelnou jistotu. Jistá má být pro nás opora víry, která spočívá v naději tomu, kdo nám dal slib. Náboženské jistoty všech chrámů a kněží a jejich obětí nepostačí a jsou hlavně už zbytečné, Ježíš Kristus je jediný a pravý velekněz, který svou obětí už učinil dokonalými ty, kteří jsou posvěcováni. Ježíš dnešního listu Hebrejům je ta naše jistota, která sedí pro pravici Boží a čeká, až mu budou jeho nepřátelé položeni pod nohy. Jeho (neviditelný) Duch nám bude dávat jeho zákony do našich srdcí a myslí.

Je to náročné, žít jen s takovými nehmatatelnými jistotami. A ukazuje se, že to ani není nutné. Je půvabné, jak list Hebrejům nabízí v dnešním úryvku jakoby mimoděk, ale přeci jen jistoty nebo alespoň naděje v jistoty hmatatelné. Je to ono množné číslo „my“, píše se tam, že „my“ se máme držet svého vyznání naděje, „my“ máme být pozorní jedni k druhým. Kouč listu Hebrejům chce, abychom se „my“ rozněcovali v lásce a dobrých skutcích. „My“ nemáme zanedbávat své společné shromažďování, „my“ se máme povzbuzovat víc a víc. A my, kteří sedíme tady, jsme určitě hmatatelní a viditelní a vnímatelní, leckdy až příliš. Vychází mi to podle dnešních textů tak, že my jsme a máme být si navzájem hmatatelnou oporou před nejistotou budoucností, která je hotovou věcí. Oporou navzájem před tím, aby nás někdo nesvedl k mylným jistotám, které nepřečkají nápor porodních bolestí nového rodícího se času. Nejlepší hmatatelná opora pro nás je, když se teď podíváme kolem sebe jeden na druhého. Když se budeme navzájem zanedbávat, nezbude nám nic a chytneme se obětí a chrámů, z nichž ale nezůstane kámen na kameni. Církev lidí z masa a kostí jako hmatatelná jistota naší křesťanské a lidské pouti na této zemi, je naší nadějí, o kterou se v porodních bolestech přicházejícího Božího království opřít dá.