Každý den v týdnu, který uvozoval 32. neděli v mezidobí, jsme si mohli opakovat žalm 127., který nás ujišťuje, že marná je veškerá naše snaha, pokud se nespolehneme na Hospodina. Uvědomil jsem si naléhavost toho už při první větě tohoto žalmu: „Pokud Hospodin nebuduje dům, marně se na něm namáhají stavitelé“ a rozpomněl jsem se na mou praktickou zkušenost, že se sice dá betonovat také z polského cementu, ale vybetonovaná plocha se pak drolí a nemá řádného trvání. A alternativní řešení – tj. přidávat do směsi dvakrát tolik cementu – vyznívá naprosto neefektivně, a umanuté dokazování si, že „na to vyzraju“, je jakýmsi tanečkem v kruhu. Poznal jsem, že je to marnost a snažil jsem se nadále takového jednání pokud možno vyvarovat. Příkladů podobného jednání by nás napadlo každého jistě dost a dost. Žalmista nás i dalšími verši ujišťuje, že se vyplatí být pokorně pravdivý a jedině takový postoj nám naplní náš „životní toulec“ správnými šípy, které neminou cíl.

V příběhu o Moábce Rút nám autor tohoto textu předkládá také další z možných postojů (způsobů) víry. Tato vdova se dostala do situace, kdy zůstala napospas levirátnímu zákonu, který uznávali příslušníci národa, z něhož pocházel její muž. Přesto její osud nebyl jen – byť užitečným, ale přece jen – „produktem izraelské spravedlnosti, ale v posledku projevem Hospodinovy přízně a jeho lásky. Rút totiž po smrti svého muže (v době fatální sociální nouze) zvolila cestu podpory a milosrdenství vůči své tchyni Noemi a cestu naděje, že Bůh, kterému věřila Noemi, se postará také o ni, když ji bude následovat (…“kam půjdeš ty, půjdu i já, tvůj lid bude i mým lidem a tvůj Bůh mým Bohem“). Postoj (volba) Rút ji přivedl k jednomu z dvou možných vykupitelů jejího životního osudu, tedy k Boázovi. Tento spravedlivý muž rozpoznal v Rút obdivuhodnou ženu, která svým jednáním nejen že naplňuje věrnost svému zemřelému muži, ale také u ní obdivuje odhodlání opustit milovanou zemi, rodiče i přátele a vydat se do neznáma, k Bohu u kterého hledá útočiště. Bóaz své zákonné povinnosti sňatku dostojí a navrch ji dodá nástavbu přízně, zalíbení a lásku. Rút i její okolí zakouší v jeho přízni požehnání Boží, které se rozšířilo i na milovanou Noemi a ústy starších (jako svědků) i na dům Izraele. Hospodin se opravdu postaral, jak jsme slyšeli v dnešní perikopě.

Také z evangelijního příběhu k nám promlouvá (jako typus) vdova. Ježíš dává tuto ženu za vzor v protikladu k těm, kteří do chrámové pokladnice vhazují hodně. Výtěžky svých zásluh, ovoce svého společenského postavení i prostředky úlitby náklonnosti Hospodinu v podobě dlouhých modliteb nebo oděvu výlučnosti a Ježíš před nimi důrazně varuje. Ona však dala vše, co měla, celé své živobytí. Ona je blíže Božímu království, protože se vydala zcela a s vírou (důvěrou), že Hospodin se postará.

Moudrost víry žalmistovy, víra živená aktivní nadějí Rút, Noemi a Boáze i víra naplněná úplnou vydaností chudé vdovy u chrámové pokladnice, je nám dosvědčována textem Listu Žd.

Kristus se skrze svou pozemskou vydanost až k smrti a vzkříšením dostal do „svatyně, která nebyla vymyšlena ani utvořena lidskou rukou, byla a je Božím místem. On byl vyvýšen k Hospodinu, svému Otci a obdržel jeho dědictví, tedy stát se projevem Boží lásky, být Pánem všeho.

On byl Bohem požehnán!

Dnešní slovo Boží nás tedy staví před volbu. Zůstat v jistotě a spoléhat se na své omezené schopnosti i danosti, nebo se vydat po vzoru Rút na neznámou cestu v naději a důvěře, že se Hospodin postará a důvěřovat v nouzích všeho druhu až za hranici marnosti, že Hospodin má poslední slovo, že je dobrý a věrný ve svých příslibech, jak projevila svým postojem vdova v chrámu.

To slovo nás staví před volbu, ale současně nás ujišťuje, že Boží věrnost se projevila nezměrným požehnáním pro cizinku Rút tím, že byla začleněna do vyvoleného národa, ba dokonce do královského rodu Davidova, stejně jako z Ježíšových úst požehnaná chudá vdova byla blízko Božímu království.

Byli jsme v Krista pokřtěni a omyti z hříchu. Přijímejme tedy také s vírou jeho trvalé požehnání a radujme se z něho. Je to dobrá zpráva.