Dnešní texty hodně pojednávají o strachu. Učedníci se na lodi zmítané bouří bojí o život. Takový strach známe, to je strach ze smrti, který má mnoho podob, bojíme se o sebe samotné, o naše blízké, naše děti, bojíme se o smysl toho, co děláme, aby se naše životy nerozpadly do nesmyslnosti a chaosu. Tak nějak se mohl bát Pavel v dnešním druhém čtení o to, aby jeho hlásání evangelia v Korintu nepřišlo nazmar. Pavel přitom vidí nepřijetí z nějakého strachu také u svých posluchačů, říká o nich, že jsou tísněni ve svém nitru. Také v prvním čtení jsme slyšeli o svazujícím, zlém strachu: Když Saul viděl, že má David velký úspěch, měl z něho strach. Dokonce tam zaznělo, že Saul se Davida bál, protože s ním byl Hospodin, kdežto od Saula odstoupil. Ať už motivace autora textu 1Sa byly jakékoli, o síle lidského strachu vypovídají dostatečně. Aby toho strachu nebylo v dnešních textech málo, podle textu dnešního evangelia se učedníci jakoby přesouvají od jednoho strachu ke druhému: poté, co Ježíš mocným slovem utiší vlny život ohrožující bouře, se učedníci už nebojí o život, ale pro změnu na ně cit. padla veliká bázeň a říkali jeden druhému: Kdo to tedy je, že ho poslouchají i vítr a moře?

Jsou tedy jakési dva strachy, jednak strach ze smrti v různých podobách, strach, který vede Saula k úkladům proti Davidovi a učedníky v lodi k obvinění Učiteli, nezajímá Tě, že hyneme. Pak je tu zřejmě strach druhý, který je nějak dobrý – posvátná bázeň před Hospodinem. Ta je častá Starém, ale i Novém zákoně, je to ona bázeň před Bohem, který dává život a život i bere, je to onen úžas, zmlknutí a chvění před tajemnou Boží mocí, svrchovaností a majestátem. To, že na učedníky padla taková „starozákonní“ bázeň před Hospodinem, jistě chtěl Marek evokovat svým popisem Ježíšovy moci nad rozbouřeným mořem: v Ježíšových činech jedná svou svrchovanou mocí a zjevuje se Bůh sám, Ježíš je větší než kdysi Jonáš, který si s rozbouřeným mořem neporadil, Ježíš má nad chaosem moře božskou moc.

Vystavme se Ježíšově otázce: Proč jste tak ustrašeni? Čeho se tedy bojíme? Bojíme se jistě nemoci a nedostatku, bojíme se vlastní bezmocnosti, chaosu v politice nebo osobním životě. Bojíme se změny sebe sama, všech cest na druhou stranu, které bychom měli podniknout, ale při kterých nás mohou pohltit vody, proto se nerozhodujeme a nejednáme, jak bychom měli.

Nebojíme se ale nakonec nejvíce se setkat s Hospodinem samotným? S tím, který nás stvořil, ale má současně v ruce život a smysl našeho života, tedy nejen to, jak dlouho budeme žít a jak bude naše budoucnost probíhat, ale především to, jestli tady jsme a budeme k něčemu smysluplnému. Náš život i jeho smysl leží v jeho ruce, vše podstatné záleží na něm, ne na nás. Nebojíme se nejvíce vlastní bázně před Hospodinem, nebojíme se přiznat si závislost na něm, skutečnou „stvořenost“ od něj? Není lehčí se uzavřít ve strachu ze smrti nebo nenaplnění života než se otevřít bázni ze setkání se Stvořitelem? Není nakonec naše křesťanství sérií pokusů o výrobu náplastí na naše bolístky, než odvahou vyplout k setkání s Hospodinem samotným?

Konečným lékem na strach podle dnešního evangelia je důvěra: proč se bojíte, ještě nemáte víru (přeloženo důvěru)? Pavel v druhém čtení jde stejným směrem, korintské vyzývá k tomu, aby rozšířili svá srdce – tedy aby je otevřeli tomu Pavlovi, který jim hlásal dobrou zprávu o přijetí a osvobození Bohem; jejich nedůvěra Pavla trápila, ale snažil se otevřít své srdce a přijmout do něj i ty, kteří s ním nesouhlasili.

Co když to s důvěrou neumíme tak, jak bychom chtěli, co když strach vítězí? Nevěřím, že bych se konkrétně já sám stal nějakým hrdinou v překonávání vlastních strachů, které mne leckdy paralyzují od smysluplných postojů a jednání, od cesty na druhý břeh ke změně sebe sama. Slovo dnešního evangelia mi ale zní takto: Ježíš je vždy přítomen mým strachům. Je přítomný i tehdy, když jakoby spí a nejedná, když neprojevuje svou moc, když bouře už i probíhá. Když se k němu nakonec přece obrátím, třeba s nerudnou výčitkou, jeho moc nad chaosem se jistě projeví. Potřebujeme tady přátele, církev, aby nám přátelé stále opakovali ono „neboj se, Pán je s Tebou“. A našim úkolem je toto opakovat bratrům a sestrám, když je přepadnou jejich strachy a jsme povoláni o naší naději svědčit celému světu.

Ale náš život je cestou za konečným řešením, spočívajícím ve víře, je to hra ne o trůny, ale o naši vlastní důvěru, o otevřenost našeho srdce. K tomu, abychom se zbavili strachu, potřebujeme druhé, potřebujeme jim zadůvěřovat, pustit je do našeho srdce (jinak řečeno: mít je rádi). Uzavřeme-li srdce, zůstanou v něm uvězněny i naše strachy. Pokud uvěříme, že v našem srdci mají místo ti druzí i sám stvořitel, octneme se sice v bázni před Bohem a nejspíše i v trápení od lidí jako apoštol Pavel – bez jistot desetinásobků a pevných břehů. Ale budeme nakonec jistě osvobozeni od všech strachů a všeho chaosu a v našem srdci slovy dnešního evangelia nastane úplný klid.