Skoro celý tento měsíc čteme první knihu Samuelovu. Samuel byl poslední dobrý soudce Izraelského lidu a první velký prorok po Mojžíšovi. Jeho matka si ho vyprosila s tím, že ho zasvětí Bohu. Jako mladý se stal pomocníkem nejvyššího kněze Elího. Brzy ale slyšel Boží vůli jasněji než sám Elí. Když v bitvě padli oba jeho synové a poté i sám Elí, stal se Samuel jeho nástupcem v soudcovském úřadě. Teprve na sklonku Samuelova života nastaly potíže. To, když ustanovil za soudce své dva syny. Ti se zpronevěřili svému poslání. Nesoudili spravedlivě a brali úplatky. Tak, jak to známe i z dnešní doby. Jejich chování spolu s nebezpečím ze stran pohanských sousedů, vzbuzovalo v Izraelitech touhu po zřízení království. Dosavadní Boží vláda zprostředkovávaná soudci a vidoucími (proroky) se jim zdála nedostatečná. Chtěli se vědomě zbavit odpovědnosti a přenést ji na někoho jiného. To známe z dnešní doby také. Samuel se je snažil od toho úmyslu odradit (jak jsme slyšeli minulou neděli), ale marně. Nakonec na Boží pokyn pomazal za krále Saula. Oba toho později litovali. Saul byl dobrý. Po čase ale už nedokázal naslouchat Hospodinu a začal si přisvojovat práva, která mu nenáležela. Pak se i zbláznil. Ještě za jeho vlády posílá Hospodin Samuela do Betléma, aby tam pomazal nejmladšího z Jíšajových synů Davida. David byl obyčejný pasák ovcí, který uměl hrát na hudební nástroje. Jeho urostlejších sedm bratří mělo v očích Samuelových větší předpoklady stát se panovníky. Bůh si však vybral zrzavého, hezkého Davida. Bůh si ale nevybírá podle lidských měřítek, často vybírá do svého týmu nenápadné, skromné aby z nich pod jeho vedením vyrostli ve velké osobnosti. To platí i pro dnešní dobu. 

Markovo evangelium bylo napsáno okolo roku 70. Předchůdci i současníci Ježíšovi si představovali Boží království jako silnou a mocnou Izraelskou říši, kterou je třeba nastolit násilím. Bůh ale nevládne nápadným nebo násilným způsobem. Bůh vládne v lidských srdcích svou pravdou a láskou, která je lidmi svobodně přijímána. Ve chvíli když tu lásku a pravdu přijmeme, už vytváříme společenství Božích přátel – spolutvůrců království Božího. S Božím královstvím je to jako když… Semeno vzchází a roste ve dne v noci ani nevíme jak. My jsme už všichni díky videotechnice viděli, co se s tím semenem tam v zemi děje. Viděli jsme ten zázrak vzniku nového života. A víme, že když je zaseto, že toho nemůžeme moc ovlivnit. O vzrůst a úrodu se postará jen Bůh. My se můžeme částečně starat o podmínky (zalévat, hnojit, okopávat). V životě to často bývá tak, že to, co nasejeme ve svém okolí, mnohdy už nemáme možnost vidět v rozpuku ani růstu natož vidět úrodu. Je to už jenom na Bohu jak s tím naloží. My věříme a doufáme, že semeno padlo do úrodné půdy a ne na skálu nebo do trní a že bude dobrá sklizeň.

Přemýšlel jsem také o tom, proč se v druhém podobenství mluví o semínku hořčice jako o nejmenším na světě, když všichni víme, že tomu tak není. Z biblického slovníku i od Jana jsem se dozvěděl, že je to takový židovský příměr, jako se u nás třeba používá mák (není na tom ani za mák pravdy, není to takové ani makové). Hořčice je jednoletá rostlina. U nás dorůstá asi jako řepka olejka. Semena se drtí a používají se na výrobu hořčice. Rostlina se také nechá použít jako zelené hnojivo. V Palestině prý ale skutečně roste divoká hořčice (Sinapis nigra) která dosahuje výšky až čtyři metry, takže ukryje koně i s jezdcem. Podstatné na tom je ale to, že z něčeho tak malinkatého může vyrůst obrovský, rozvětvený keř nebo strom. Je-li tento keř nebo strom obrazem království Božího vyplívá z toho pro nás velká naděje, že Boží království poskytne ochranu nejen ptactvu ale i nám lidem. Bude pro nás opravdovým domovem plným lásky a porozumění.