Už od mládí mne znepokojovalo, jak se mohlo stát, co konstatuje dnešní evangelium: „Přišel do svého vlastního, a jeho vlastní ho nepřijali.“ Domníval jsem se, že Ježíše ta zkušenost musela velmi bolet, byl vlastně v široširém světě vyhnancem, nezvaným hostem. Jenže jakkoli byl ten soucit upřímný, mířil vedle. Podobně vedle jako pláč jeruzalémských žen nad Ježíšem při cestě kříže. Plačte nikoli nade mnou, ale nad sebou! Ten soucit mohl být nanejvýš rozbuškou dění pravdy, pravda teprve zrála a místo pravdy samé mne upoutala právě jen návěst. Těm ženám odsouzeného upřímně litujícím Ježíš s vypětím sil radí, aby hleděly do výzvy té chvíle hlouběji, pravda chvíle bývá pod povrchem. Ani já dlouho nezachytil pravdu toho slova usilujícího stát se tělem a nadále žít. A kam že ona důležitá pravda dnešního úryvku evangelia míří, k jakým plodům zraje? Slyšeli jsme: „Přišel do svého vlastního, a jeho vlastní ho nepřijali. Těm však, kteří ho přijali, dal pravomoc stát se Božími dětmi, těm, kteří věří v jeho jméno. Ti se nenarodili z krve ani z vůle těla ani z vůle muže, nýbrž z Boha.“ 

Tohle pšeničné zrno zůstalo u mne po desetiletí v zemi jako by mrtvé. Ale v příběhu našeho Pána Ježíše vydalo požehnaný klas, osvědčilo jako hodnověrné, prokázalo se pravdou. Všimněme si: Také Ježíš naší víry je „z Boha Otce nenarozen, ale zplozen, nezrozený z krve ani z vůle těla či muže, je prostě z Boha. A přesně to nabízí naší dnešní víře dnešní úryvek z Janova evangelia. Přijmout Ježíše znamenalo a znamená i v našich individuálních příbězích radikální změnu:  „Ti se nenarodili z krve ani z vůle těla ani z vůle muže, nýbrž z Boha“.  Jenže tohle zrno v mnohých příbězích povolaných stále ještě v zemi spí.

  A tak to na světě dodnes chodí: Mnoho je povolaných, ale málo vyvolených. Nezměnila se míra božího milosrdenství, ale jen vyjímečně uvěří někdo evangeliu, hovořícím adresně i to, že: JSI BOŽÍM DÍTĚTEM. Máme prý – přesvědčují nás někteří – mnoho jiných správných povinností, jako třeba pečovat o rodinu, pohřbít otce atd. Mnoho zbožných poctivců proto také raději neslyší Jeremjášovo volání po srdci z masa má za osvědčené srdce kamenné; do kamenného lze navěky vtesat seznamy zásluh a dobré vůle, jejich četnost i obtížnost, prý to pomůže při posledním soudu. „Srdce z masa“ místo toho žije ze vztahů, žije z důvěry i víry v bratrství a přátelství až za smrt a raduje se z podobnosti takového srdce se  srdcem našeho prvorozeného z bratří Ježíšem.  Podobně jako v láskách našeho mládí ovšem nejednou přijde zkrátka i leckterá ze správných řádných činností člověka. Nejednou tím pohorší takové srdce z masa leckterou pracovitou Martu

  Přiznávám, občas to potřebuje dost odvahy, abychom při tom raději zkoušeli „rozlišovat duchy“ než mlčky a s rukama nad hlavou utíkali před nároky vlastní církve nebo rodiny. Ta církev ani rodina není vůbec ideální.  Pokouší nás, když zakoušíme, že jsme vlastními nepřijati, ale třeba zneužíváni pod heslem všelijakých práv – smyšlených i skutečných práv různých seskupení nebo společenství. Boží synové a boží dcery musí palčivost takových okamžiků tlumit připomínkou, která se osvědčila našemu prvorozenému z bratří: Připomínal si, že nepřišel oplácet dobré dobrým, přišel dávat tam, kde je třeba, ne tam, kde si to druhá strana zaslouží. A tím byl znamením Otce, znamením dostatečně znepokojujícím.