V posledním verši 42. kapitoly, tedy o jeden verš zpět před textem dnešního 1. čtení, je dosti zásadní a shrnující prorokovo vyjádření o jednání a důsledcích vyvoleného izraelského národa vůči Hospodinu: …“A tak na něj (Hospodin) vylil žár svého hněvu a sílu boje, který ho spaloval ze všech stran, ale (lid) ho nepoznal, vzplanul proti němu, ale nevzal si to k srdci“. Ještě o několik veršů před tím prorok hřímá…“všichni jste polapeni v jamách, ukryti v žalářích, není nikdo, kdo by řekl: Navrať.“ A určitě se nejednalo jen o sdělení lidem v politickém (fyzickém) zajetí, ale v zajetí psychickém, náboženském i duchovním. Není možné si však nevšimnout, obratu v textu dnešního 1. čtení.

Ale nyní, tj. „i přes to všechno“ – praví Hospodin – ten který tě stvořil a formuje: …“Neboj se, neboť jsem tě vykoupil, povolal jsem tě tvým jménem, jsi můj. …Zaplatil jsem za tebe Egyptem, městy Etiopie i dalších velmocí, protože tě mám za vzácného, váženého a miluji tě (Izraeli). Tato i následující slova o Hospodinově doprovázení při průchodu bouřlivými vodami, řekami, v ohrožení ohněm či dalšími nebezpečími, zněla jistě Izraelcům v zajetí jako velká útěcha a možná i jako připomínka záchrany předků po potopě či po Jozuově přechodu Jordánu. Natož pak utvrzení Hospodinovo: …“Neboj se, přivedu tvé potomstvo od východu, shromáždím tě od západu, severu řeknu: Vydej! A jihu: Nezadržuj nikoho, kdo je nazýván mým jménem, koho jsem si stvořil ke své slávě…“, které jim už explicitně muselo připomínat vysvobození.

Ano, tato slova můžeme i my vnímat díky Hospodinu, a jenom díky němu, také jako útěchu a ujištění pro nás! Pro každého z nás, protože si nás vyvolil a povolal skrze svého Syna Ježíše, oddaného služebníka, kterého podpíral a vylil na něho svého Ducha (jak nám ho prorok odhaluje ve 42. kap. knihy Iz ).

Kontext k dnešnímu evangeliu se tedy nabízí. Společnost očekávala proroky slíbeného Pomazaného (krále) – Mesiáše, který „přinese právo“ (Iz 42, 1). Jen pár století uplynulo a už jsou Izraelci zase nesvobodní. Ne sice ve vyhnanství, ale okupováni další velmocí. V té době očekávání mesiáše stále sílilo a Židé byli v očekávání nového věku a byli také nakloněni jakési obnově své identity jako Hospodinem vyvoleného národa. Představ očekávaného mesiáše a tomu přiměřených příprav na jeho příchod vznikalo v tehdejší židovské společnosti mnoho. Jan Křtitel vyšel z některé tzv. „křtitelské“ skupiny. Evangelista Lukáš nám ho představuje jako sice radikálního, asketického a možná excentrického člověka (na způsob proroka Eliáše), který svůj úkol chápal poctivě, s pokorou a věřícího, že mesiáš, který bude darován samotným Hospodinem, přijde po až po něm. Předpokládá se, že Ježíš byl zpočátku Janovým žákem (učedníkem). Oba nabádali lidi k obrácení (metenoia) a přípravě na „nový věk obnovy z vnitřku“, na blížící se Boží království. Jan Křtitel při svých vystoupeních akcentoval nutnost obrácení, než přijde Boží soud. Jakoby soudem hrozil (pozn.: Ve starém orientu se počítalo se dvěma způsoby, jak může být smazáno či zaniknout něco starého, nepatřičného: 1) potopou, 2) ohněm). Lidé se nechávali křtít obmytím a ponořením na znamení, že za sebou nechávají vše staré – hříchy, nevíru v moc Hospodina i všechny kolaborace s „jinými bohy“, na znamení, že za sebou nechávají starého člověka, na znamení, že jsou připraveni na nový život. V obraze posledního a definitivního soudu Jan Křtitel jeden z těchto způsobů očištění používal. To co před Hospodinem – v novém věku – neobstojí, nevydrží a nakonec shoří (plevy). Podobně křtěnci u Jordánu mohli chápat vynoření po křtu jako osvobození po potopě nebo záchranu při přechodu Rákosovým mořem. Ježíš se po svém křtu však od Jana oddělil a hlásá Boží království jinak. Nehrozí soudem, ale ukazuje na potřebu a cennost (hodnotu) naplňování Boží vůle, přibližování Božího království, které bude definitivní, bude to království moci lásky, moci milosrdenství, moci naděje.

Text o události Ježíšova křtu by nás mohl svádět k jeho chápání jako dokumentu.

Z Lukášova evangelia se nám však dostává svědectví o prožitcích a zkušenostech rané církve, jak vnímala Ježíše. Toho Ježíše, který si některé z nich vyvolil za učedníky a mnohé získal pro jeho následování. Toho Ježíše, který přijal křest Janův, avšak po této události už v aktivitách s Janem nepokračoval, ale došlo ke zlomu, kdy se „nebesa otevřela“ a on, Ježíš, zakusil a přijal naplno vůli Hospodinovu tak bytostně, že se s ní sjednotil. Svým životem, kázáním i jednáním vedoucím až na kříž, v poslušnosti vůli Boží naplnil.

Tak si to jeho následovníci uvědomovali a zakoušeli zvláště po velikonočních událostech. Lukáš nám to připomíná také ve Skutcích apoštolů. Zakoušeli, že po křtu jejich životy naplňuje tentýž Duch svatý, a poznali a uvěřili, že Ježíš je opravdu Synem Božím, kterého Hospodin přislíbil skrze proroky, Uvěřili a zakoušeli, že je tím dědicem a Synem, kterého si Bůh zamiloval (jak je v Ž 2, v.7), a že ten Duch svatý, kterého jim přislíbil, koná mocné činy na nich i všech, kteří v jeho jméno byli pokřtěni. Proto Lukáš byl schopen takové evangelium zapsat.

Utěšením a dobrou zprávou také pro nás je to, že Hospodin téhož Ducha daroval i nám, kteří jsme se dali v jeho jméno pokřtít. Stali jsme se jeho dětmi. A těm, kteří se jeho působení otevírají, Duch svatý pomáhá dozrávat do Božího království, teď a tady, i ke konci času ke slávě svého Stvořitele.