Nikdo z Ježíšových přátel nečekal podobné rozuzlení drsného dramatu posledního týdne Ježíšova života. Tím spíš tedy chápali Ježíšův hrob jako poslední slovo dějin k jeho existenci. Svědky byli všichni, kdo Ježíše viděli a slyšeli umírat: Přátelé i nepřátelé, skeptici i ti, které o poslední špetky naděje připravil rychlý spád dějin. Nad vším se zavřel hrob jako v našich všem přístupných dějinách slovo poslední.

Evangelistův popis chvil nedělního rána tam u Ježíšova hrobu mi připomíná, že i lidé v zásadě shodně smýšlející účastní v jedné a téže události prožívají tu evidentní realitu dost odlišně. Petr viděl prázdnotu hrobu. Jan viděl prázdnotu, ale ta znovu vzbudila plamének  jeho hluboce otřesené víry. A Magdalská Marie nejen viděla prázdný hrob, ale slyší se oslovena jménem, neopakovatelně oslovena. Každý z těch blízkých přátel Ježíše vnímal něco jiného, ale to, co vnímali, to bylo pro ně v dané chvíli osobního rozpoložení právě to nejdůležitější. Ten zážitek pak v každém zakořenil, vykvetl, přinesl ve svůj čas plody dost rozlišené, ale vesměs pozoruhodné.

Většina z nás přijímala křest jako nemluvně, tedy aniž mu za mák rozuměla, nebrali jsme to ani na vědomí. Ale ta událost už tenkrát zapustila kořeny, a od té chvíle nějak roste – možná živoří, možná pospíchá vyrazit na povrch. Jsme od té chvíle každý aktérem dvojích dějin, dějin světských a dějin spásy. Každé z těch dějin mají svoji časomíru zrání. A vzájemně do sebe pronikají svým objektivním ovocem.

Všimněme si také, že evangelista zdůraznit významný rozdíl, jestli člověka osloví někdo byť úctyhodný (jako „anděl“), anebo Ježíš jako účastník živé meziosobní vztahové sítě. Ježíšovo oslovení Marie dokáže změnit Marii hořce plačící v Marii zvěstující euangelion s autoritou boží vyslankyně.

Našeho evangelistu zasáhlo jistě hluboce, co zakoušeli Ježíšovi učedníci v přímém styku s ním. Jedno a totéž osivo vynese užitek tu běžný, tu stonásobný. Jinde píše o takovém důvěrném společenství jako o kmenu a ratolestech na kmen naroubovaných o kmeni, na který je každý naroubován. Věříme, že každý pokřtěný se nějak stává účastníkem společného mízního okruhu, každý je nějak dotčen tou mízou společnou pro kmen Krista Ježíše a také pro všechny ratolesti, včetně velikánů i lotrů v dějinách naší církve. A podobně i ve směru opačném: Všechny naroubované víc nebo méně ovlivňuje i to, co je ušlechtilé či morbidní právě v jednom každém z nás.

Slavíme–li dnes historický fakt našeho křtu, našeho naroubování na osvědčený živoucí systém vedený Kristem, je zač probouzet vděčnost; proto slavíme tuto liturgii. Kéž v nás dokáže dnešní rituální obnova křestního závazku kontaktovat se špetkami živé víry, Pak  můžeme vstoupit do dalších komnat dnešní liturgie konkrétně do eucharistické slavnosti s obnovenou nadějí, že jsme přece jen na správném místě světa a ve správné chvíli dějin navzdory všem karambolům a dílčím slepým uličkám. Kdo má uši k slyšení, tomu velikonoce připomínají, že nejen náš Ježíš, ale i my máme díky Ježíšovi svého Zastánce, který dokáže v doutnajících troskách života znovu probudit oheň. Podobně můžeme uvěřit, že platí i pro nás, co sliboval v dnešním čtení apoštol pokřtěným ve starověkém Římě: Tak i vy počítejte s tím, že jste mrtvi hříchu, ale živi Bohu v Kristu Ježíši. Zní to jako opiová pohádka, ale Ježíše náš Zastánce Duch vzkřísil. Kdo o to stojí, může s takovou pomocí Zastánce počítat. Zastane se nás, až se naplní ten správný čas. Bude to rozhodně včas.